Co dotkly se mé rty...

Co dotkly se mé rty tvé svaté hlavy,

zřím klidně v onen děsný jícen tmavý,

kde život vře, za nímž se věčnost tají.

Má minulost jest zašlou, šedou bájí

a budoucnost mi v jasném světle kyne,

jak moře proudu, jenž tam tiše plyne.

Ba klidně stojím nad zhynutí prahem,

svou ruku v tvé neb na tvém čele drahém;

zřím ku smrti jen jako ku přístavu,

kam jak v tvá ňadra složím svoji hlavu,

zřím do hrobu jak v tmy, z nichž svitne ráno.

Tvou láskou vše mi vzato jest a dáno.

A jestli smrtí nový život začne,

jak rád se vrhnu v její lůno mračné,

vždyť vím, že s tebou spěl bych srázným letem,

že pro nás vzplál by čaruplným květem

kmen pochybnosti suchý teď a holý.

A jestli smrtí skončí naše boly,

pak stejně vítám její náruč chladnou,

ať poupata mých snů a tužeb svadnou,

ať ztratím kouzlo prchavého štěstí:

zde síly dost mám, bych ti pomoh’ nésti

ten života kříž, když tvá klesá noha;

zde lásky dost mám, abych našel boha,

jenž volá mne ve stisknutí tvé ruky;

zde poesie dost, vše nesouzvuky,

bych tobě zladil v hymnu odpuštění,

jak lilje čistou a jak děcka snění.

Ó pověz, co mně může osud vzíti?

Ta mladost, již ti dám, v tvém oku svítí,

mé nadšení jen z tvého srdce proudí,

má myšlénka jen kol tvé skráně bloudí,

já vzal tě světu, bych tě vrátil tobě.

Já zasadil tě na svých tužeb hrobě

jak stinnou cypřiš; sám teď v jejím stínu

sním, doufám, myslím, jásám, žiju, hynu

v té jistotě, že v žárné odpoledne

tvá duše jako labuť ke mně sedne,

jak labuť zpěvná, jež se za dne skrývá

a hvězdám jen svých žalů věštby zpívá.

Já slyším tě a duch můj beze hrází,

jejž nezlekaly hor skalnaté srázy,

jejž ocean svým hněvem nepokořil,

by z myšlének svých nový ráj ti stvořil,

s tvých ňader sletne, ty má písni věčná,

tvým křídlem letí v prostor nekonečna,

se lví své hřívy diamanty střásá,

a lásce „štěstí“, bohu říká „krása“.

Dál do tmy věků, dále k světla moři!

Pryč! káže stínům – zaplaň! volá k zoři.

Ty hledíš za ním. Ptáš se, kde se staví?

Vždyť dotkly se mé rty tvé svaté hlavy!