Co dříve.

Kde se pění džbánek,

zvolil sobě stánek,

pije jen a volá: „Pivo sem!“

Čelo jeho svraštěné a chmurné,

oko vpadlé, žhoucí však a vzpurné,

strnule zří v zem.

Od rána až k ránu

žal svůj topí v džbánu,

od noci až k noci den co den.

O tom, co jej hněte, co jej moří,

s nikým nesdílí se, nehovoří,

pije, pije jen.

Zatím v jeho statku

vše se chýlí k zmatku,

hospodář jej vydal čeledi.

On už na nic nedbá v světě celém,

co mu po tom statku osiřelém,

kdo jej podědí!

V nedaleké době

holubici sobě

na stateček milý přivedl.

Štěstí se naň z její oček smálo,

vše se dařilo mu, vše mu přálo,

kam jen pohledl.

Srdce ženy vratké!

Jestřáb štěstí sladké,

holubici, mu, ach, uchvátil.

A on vyšel z pustého teď domu,

slova neřek’, a co děl by komu?

Již se nevrátil.

Kde se pění džbánek

zvolil sobě stánek,

pije jen a volá: „Pivo sem!“

Zkouší, dřív-li v džbánku utopiti

smutek může nebo živobytí

na vzdor jí a všem.