Co hledal?

Kdož pak neví,

pro hospodu v manželství že bývaj' hněvy?

Málo koho ale napadne,

jak to někdy hezky dopadne.

Tuhle jedna žena

moc už na to dopálena,

muž že vzdor všech vád a hromů

každodenně chodil pozdě domů;

by jej vytrestala,

nemluvit naň ani slovíčka.

Celý den,

chápe-liž kdo zázrak ten,

zticha byla jako ťopička.

Muž však ferina

dost má mlčení už ženina,

rozžehne si náhle voskovici

a jme sháněti se po světnici,

do všech koutů, pod postele

svítí si a hledá, hledá,

jako by byl ztratil mozkovici.

Ženě pokoje již déle nedá

podivné to počínání celé,

pročež zvolá náhle rázně:

„Co pak hledáš, starý blázne?“

„Blázna toho musím ti hned splatit!“

pomyslí si šelma mužíček;

„vždyť jsem věděl, že se nemoh' ztratit!

Víš, co hledám?“

„Nu?“ „Tvůj jazýček!“