Co hrozný osud zžeh’ mi květů...

Co hrozný osud zžeh mi květů!

Ta krutší všech však byla ztrát,

když duši strachem rozechvětu

své dítě zřel jsem umírat!

O hrozné, hrozné okamžiky,

když v ňader děsných úzkostech

přes líbané tak často rtíky

vstříc poslední se vinul vzdech.

Můj žal a sten, vše marno přece...

Tak stojím jako planý strom,

když v temeno mu hruď i plece

klín náhle smrti mrštil hrom!

Co teď! Co teď? Jsem bez odvěty,

proč žil jsem asi, proč a nač?

Ach, děti moje, zašlé světy,

kéž navždy zatopí mne pláč!