Co já zde pěju v bájném lásky dómu,

Co já zde pěju v bájném lásky dómu,

to pěju Tobě, – svému idolu,

a Tobě jen a více nikomu

lze porozuměti snad mému bolu.

Či stává mezi mnou a kýmsi pásky,

že porozuměl by kdo hloubce tísni,

a pohrobené za živa mé lásky

labutí písni? – Labutí písni!

Aj uzřel-li kdo, kdyže k umírání

se labuť vrací v jasna*) samotu?

A slyšel-li, kdy v bolném klokotání

svou dlouhou, děsnou plaší němotu?

Kdy zmdlenou hlavu ku hladině kloní,

a chladné vlně lásku vřelou pěje,

a perutí svou umíráčkem zvoní

a poslední se akord v hrdle chvěje? –

Jak labuť pílí v klidnou samotu,

kdy žití zesláblý už proud se v srdci ouží,

tak duše má svůj bol, svou tesknotu

jen samojedině v Tvá prsa vylít touží;

jak labuť zmírajíc se v rodných vlnách koupá,

tak duše zpěvů mých se po Tvých vnadách houpá,

a k perlám vnad, jichž svit mé srdce často ukojil,

bych aspoň jednu perlu – perlu písní – připojil.

Nechť lyra má už ledajakou hude,

a peruť zpěvů mých už v dlouhé sirobě,

to aspoň píseň s perlou míti bude,

že zplozena je rovněž v kruté chorobě.