Co je mi řeka...

Co je mi řeka, která plyne kolem,

co mi je den, jenž ve výkřiku chvátá,

co celý svět, jenž stená těžkým bolem,

co noc, jež kývá sladce – náruč zlatá.

Co tmavé hory, které v cestě leží,

co křivdy, krev, co pouta ocelová,

co bolesti, jež dohoří již stěží,

co všecko zlo – když doufati smím znova.

Když louky rozkvetlé a rozzpívané

se prostřely před tonoucí mou duší,

skřivanů píseň opět s modra kane,

a slzy mé daleké slunce suší.

Mně zdá se – vonný mír že dnům i noci

má duše dá a tmavé hory zjasní,

že bolesti všech ztišit budu moci,

červánky vdechnout do smutečních třásní.

Ten jas v mém srdci rodí touhu žhavou

mít moc a sílu změnit všecka pouta

ve věnce míru, zvednout lásku pravou,

by růže kvetly, zelenala routa.