Co je na zemi nejlíbeznějšího?

Tři nebešťané sestoupili s nebe

a po zemi šli pátrat kolem sebe,

co líbezností svou vše překonává.

I zřeli slunko, kterak z noci vstává

a v červánkovém půvabu a lesku

v den jarní, teplý vzchází na nebesku,

jak král když stoupá v nádheře i slávě;

též perly rosné uviděli v trávě

i stromy plné růžového květu

i motýla, jak hravě na přeletu

se nesl k růži, jež se rozvíjela.

Pak luna zlatá nad nimi se stkvěla

a rojily se hvězdy zlatým kmitem –

Tak nebešťané oni pod blankytem

šli po palouku mezi vonným květem.

V tom vyšla z chaty žena s nemluvnětem,

je tulíc k sobě, líbajíc je v čelo.

A nebešťanův oko dlouho dlelo

té na postavě. Do duše jí zřeli,

neb jako šťastní nebešťané měli

zrak jasnější. A když pak nad oblohu

se potom zase navrátili k Bohu,

zněl z jejich srdcí vřelý hlahol díků. –

Pán dal jim poznať v kraji smrtelníků

tam na té ženě, která vyšla z chatky,

že rájem pozemským je láska matky.