Co je tam dál, na to se nechtěj ptát,

Co je tam dál, na to se nechtěj ptát,

ty už jsi, duše, příliš vytrpěla;

je žalno dost, že mohlo se to stát,

a v zoufalství že’s dřív už nezemřela.

To bílé světlo nesmí tebe hřát,

a hloubka bezdná již se rozevřela –

však tuším přec, zde anděl kráčel snad,

a tichounce se dotkl mého čela.

A jeden květ, už poslední a chudý,

jsem padnout nechal za hranice světů:

snad zase někdy anděl půjde tudy,

a svými rty se dotkne toho květu.

A k hvězdám půjde, které vidím plát –

ne, duše, ne, co tam je, nesmíš znát!