CO JE ŽIVOT?

Malá chvíle určena jest nám zde k pobytu,

a proto snad každý tolik, tolik spěchá,

aby přeběhl kus toho svého pažitu,

nad nímž bezoblačná, sivá chví se střecha.

A rozličné květy rostou na tom pažitě

a člověk je, zastaviv se chvíli, trhá,

však kouzlo jich sotva zpola zažité,

člověka zas v nové další víry vrhá.

A zas nové květy člověk cestou potkává

a jich vůní opíjí se aneb tráví –

když vak znaven stářím, v pouti svojí ustává,

marně ptá se: Tohle že byl život pravý?

Tento divý shon za čímsi cizím, neznámým,

které člověk sám neumí pochopiti,

a přec jak by štván jsa božstvem kletby zlým

za nedosažitelným se slepě řítí.

A když mní, že dosáh, po čem touhy volaly,

onen zahalený cíl, jenž tak jej vábil –

člověk vzkřikne roztrpčení svoje do dáli,

když se přesvědčí, že cíl ten víc se vzdálil.

A ten člověk ženoucí se k předu zběsile,

věčně nespokojen, stále cosi hledá,

stále touží, křičí, pláče, vzdychá bez cíle,

a chce stále jen, co dosáhnout se nedá.

Neboť kdyby dosáh vše, co k štěstí přál si mít,

stále více žádá na rtech s touhy vzlykem

a naposled sezná, že zapomněl proto žít,

a shledá svůj život – velkým vykřičníkem.