Co ještě zbývá.

Po dílech nesmrtných, po hymnech veleduchů,

jež jako moře zvuk pln veleby a vzruchu

všech ňader na zemi zde rozchvívají city –

ó, snílku bláhový a zrakům světa skrytý,

co věru krásného ti hlásat ještě zbývá?

Vše velké od jiných už dávno zopěváno,

a tobě chudému dnes v úděl verše přáno –

jen co tvá duše sní, a co tvé srdce zpívá...

Toť málo ku slávě – však přece je to dosti

i práci k tvoření, i čtoucím ku radosti!

Dost je to k nadšení, dost lásce k horování,

co zlatých zpomínek ti jarem šepce v stráni,

co víry, naděje se ve tvých prsou skrývá!

Ó, chraň si perly ty, ó nechtěj nikdy víc,

než jasným akkordem své touhy v ozvuk říc –

co tvoje duše sní, a co tvé srdce zpívá...

Jen tam, kde mysl tvá se blaze cítí doma –

i lidu svatý hlas též pronikne ti rtoma

a kouzlo umění se vlije ve tvé dumy;

jen pravdě citů tvých i množství porozumí,

jež okem lhostejným se na báchorku dívá,

a věř, ten chladný svět tě chápat bude cele,

když rád mu posteskneš, jak přítel u přítele –

co tvoje duše sní, a tvoje srdce zpívá...

Jest mnoho básníků, jimž tajně v čistém nitru

svit božství hvězdou plá, však nevznítí se k jitru,

leč skryt a nepoznán je blaží ve tmách žití,

neb síly nemají i rtem jej vysloviti;

jim zjev ty šťastnější, co krásy ještě zbývá,

leť za jich nadšení, mluv za jich ples a cit,

a věz, že s tělem tvým cos nelze pohrobit:

co tvoje duše sní, a co tvé srdce zpívá!