CO JSEM – A CO JSEM BÝTI MOH'...

V noc řeka Prahy tiše šumí

a ze Žofína zpívá roh

jak, nevím, v hlavu táhnou dumy,

co jsem, a co jsem býti moh'...

Co chtěl jsem, v minulosti mizí

jak v bílé mlze topole –

co jiný hojné zrno sklízí,

mé pole pln koukole.

A z ohně, jenž mi z mládí svítí,

zbyl dým, jenž stoupá k oltáři –

a z všeho, jež jsem trhal, kvítí

jen vyschlé lístky v herbáři...

Však rád se v mlhy ztrácím běli

a rád mám koukol krvavý,

i květy, jejichž vůně stlely,

i dým, jenž stoupá nad hlavy...

V noc řeka Prahy tiše zpívá

a ze Žofína teskní roh –

v snech letní noci v jedno splývá,

co jsem, a co jsem býti moh'...