Co jsem slyšel u Macochy.

Sešel jsem se u Macochy

s hovorným a dobrým dědkem.

Vykládal, kdo kdy tam skočil

i kdo stal se toho svědkem.

Hostinský sám, dlužníka když

zhlédnul v jeho skoku ranním –

„Teď už máme po penězích!“

hořce sobě vzdychl za ním.

Samovrah zas jiný kdysi

přišel na kraj se svou milou;

jakoby nic na pokraji

rozprávku si vedli čilou;

vzkočiv, vzal on náběh náhlý –

„Karle!“ – za ním zavolala –

Karel nic – již z těla jeho

kaše krvavá se stala.

Nejezchlebem z Vilimovic,

spustivším se po provaze,

pochován ten člověk dole

v písku, štěrku. – Nespal blaze!

vyvrhla ho z hrobu voda,

smyla krev, jež na něm lpěla;

trosek jeho ani hrozná

propasť v sobě nestrpěla:

porvala je, roznesla je

do štěrbin a slují tmavých,

že se spustil Pána Boha

a že sešel s cest svých pravých.

Dědoušek se rozpovídal:

S dovolením, milý pane!

Myslím si, že svobodné víc

táhnou nežli ženy vdané.

Macocha zde nepřístupnou

pannou byla za svým prahem,

až se, smutná, nezavřela

před člověkem samovrahem.