CO JSEM VYCÍTIL Z KVĚTŮ PETRKLÍČE

Octly se vskutku v ruce mé

ty zlaté petrklíče?

Kam, kam teď spolu půjdeme,

mé jaro, kouzelníče?

Z přivřených krčem puklý hlas

se temně-jasnou nocí třás’.

V mé ruce petrklíčů pár

odstínů oranžových

po nesmyslné hudbě jar,

po touhách volá nových,

po prostoru, jenž netísní,

po barvě, smíchu, po písni.

Jak z barkaroly Musseta

pozadí tmavé řeky

temnými stromy vykvétá,

šept hvězd, jenž chví se měkký,

jak z barkaroly blouznivé

a mandolinou zvonivé.

O chodcích mluví ulice,

o somnambulních láskách,

jež v snách se k sobě tulíce

jdou v ztajených svých maskách.

O prvních touhách bláznivých

a smutných očích žárlivých.

O loďkách s vesly modrými

lká vody zrcadlení,

o tanci s elfy bosými

palouků stříbrné chvění,

o něčem krásném, rozkvetlém

a do tmy roků rozlétlém.

I hodin příliš jasný zvuk

zní časů stříbrnou dálí,

kdy nedočkavě z drahých ruk

jsme celé štěstí brali,

tak mnoho štěstí z bílých ruk

a tolik zla a tolik muk.