CO KRÁSY DO KOLA...

Co krásy do kola ve slunci, hvězdách, luně,

ve dálných prostorech a v slunné hvozdů šeři,

na lánech obilných i v tajemné skal runě,

a teprv na moři, jež darmo oko měří!

Co krásy do kola jest v její zobrazení,

ať barvou, mramorem, ať slovem nebo zpěvem,

co světů báječných a jaké strže snění,

se nechat zmítati jich láskou, vášní, hněvem!

Co krásy do kola jest v lidské vážné tváři,

co v tazích dítěte i ženy luzném vděku,

ký hod a jaký kvas tu kyne samotáři,

kde všecko hovoří svou řečí ku člověku!

Div doby moderní, vším tupě procházeti,

zrak ztratiti i sluch pro světlo, tvary, barvu,

a duši nevidět na ženě, na dítěti,

a v kosmu, v umění jen vlastní vidět larvu!

Div doby moderní, jejž nepochopí jistě

to lepší, šťastnější dob příštích pokolení,

zřít na věc naivně a dětsky prostě, čistě,

a jak na přírodu se dívat na umění.

Div doby moderní, svět na kostnici změnit,

sám skelet jíti jím a chrastit hnáty svými,

a všeho plnost jen dle prázdnoty své cenit,

jak v drábky hráti si jen s barvami a rýmy.

A toho, duší svou jenž jímá vše a pije,

jenž cítí světa tep na svojím srdci tlouci,

zvát bláznem, dítětem, otrokem utopie,

a zapřít v srdci svém krev jásavou a vroucí!

A darmo páliti jak můra šedokřídlá

své Psychy perutě si světla na pochodni...

Ne! Pro mne zpívají ta stará krásy zřídla,

nechť eklektik v tom jsem a třeba – staromodní!