Co krásy v horách.

Nech v zášer lesů oko mé se dívá,

neb v luhu květném s výše utkví zor,

zřím v tůně jezer, spěji v temný bor,

vše v luzný obraz v duši mojí splývá.

Tu krásu žádný básník nevyzpívá,

co jest jí skryto v lůně těchto hor,

a malíř zvoliv nejkrásnější vzor,

z výtečné práce nespokojen bývá.

Leč i to duši nevýslovně blaží,

kdy na dno krásy vniknouti se snaží,

na prahu stane, spokojena málem.

Tomuť, kdo strhal s krásy kouzla clonu,

a skutečnosti nahled za oponu,

přestává krása býti ideálem.