Co měl bych říci...

Co měl bych říci, že’s má holubice,

má víla, démon, či květ lilije;

že jak dvě růže rdí se tvoje líce,

jak červánky, z nichž den se napije?

Že’s moje laňka, plachá, zádumčivá,

můj anděl strážný, úsměv boha sám;

jak píseň jara, kterou slavík zpívá,

že zní tvá řeč, jíž s bázní naslouchám?

Že kouzlem nebes oči tvoje planou,

jak žhavé hvězdy klenby nezměrné,

a vlasů proud, jenž sladce voní mannou,

že lesklým hávem noci nádherné?

Či že jsou rty tvé koral rozevřený,

jimž kane život v chorou duši mou;

tvůj úsměv nebem, plným sladké změny,

a pak tvůj smích, že přízí krystalnou?

Ne, ne! To nestačí! Ó marná snaha!

Ta slova všecka jsou jen smutný vzdech!

Co zbývá mi, než říci, že’s má drahá,

jíž nedal bych za šperky světů všech!