CO MI PSAL SAMOTÁŘ.

Usmýkán, zraněn, obelhán,

když rádlem civilisace jsi sklán

a pionýrů křiklounstvím,

nad důlem zlatých eldorád,

kde tolik lstí a tolik zrad

chce uspat tě s tvým svědomím, –

krev neteče, pěst nedrtí,

jen morální smrt uškrtí

strannickým dílem katovským.

Tu krajinu rád naivní

zříš předvěkou a lesy v ní,

obrovská, divná zvířata,

dokola kmeny úžasné,

liany, květy překrásné.

Obloha nad vším rozpjata

v klenutí mocné, prvně vidí

kouř stoupat z ohňů prvních lidí,

zrak, duše němá, dojatá.

Žít moci v srdcí prostých snech

kdes na zapadlých ostrovech,

kde dálkou svěží, zelenou

je tušit moře bouřící,

chatrče modře kouřící,

úrodu, spíš jak náhodou

domácím božstvem snesenou,

banány zráti lahodou,

sta možností kvést za vodou.