Co, mladý snílku, chceš tu...

Co, mladý snílku, chceš tu se svou písní

v těch starých tradic nepohnuté plísni? –

Ó nevěř sobě, zůstaň, zůstaň doma,

nač zvolila by si tě k posměchu

a za terč vtipů chátra nevědomá

až do sledního tvého oddechu?

Nač říkali by, že svou písní směle

jim rouháš se a že jim bouříš lid,

až ve tradici stářím zkostnatělé

by netěšil je pohodlný klid!

Leč vím, tys mlád, jsi ještě hrd a nadšen

a poctivé té slávy pěvce lačen –

ó, blouznile, to v naší době račí

den jediný a jedna chvíle stačí,

by sražen k zemi nadšený tvůj let –:

to kritiku jen tvému špatně tráví –

a na věky je konec té tvé slávy

a nemožným jsi, hochu, naposled.

Ó nevěř duši, když tě nutí k vzletu,

ni myšlénce, jež volná touží výš,

dnes nadšením se nezavděčíš světu

a zářný cíl svůj sotva pozdravíš.

Dnes větším je, kdo plnou rukou hází

v tvář lidu spoustu hokynářských frásí,

kdo velkým bubnem ke krámu jej láká

a v dlaně balík reklam podává,

a myšlénky, jež krade jako straka,

mu pomazané medem prodává...

Dnes nad básníka daleko je větší,

kdo vzdálen ruchu, práce, nebezpečí,

jen mlčky sbírá chudičký svůj um,

by chekům rozuměl a kuponům...

Než ten, kdo světu razí nové dráhy

a poesie mannu dává světu,

je větší, kdo se tomu vymkne záhy,

žít, trpět, cítit... ano větším je tu,

kdo v bázni boží píká housky malé,

nic, pranic nechce, staví domy ale

a na toho, jejž krása, pravda láká,

zří s pohrdáním jako na žebráka...

Než básník, jehož vede hvězda čistá,

víc národu je jockey, bicyklista,

jenž dívaje se s kola svého výšky,

má celá prsa ozdobená plíšky...

Zde v této spoustě ustálených výsad

co nestřísněná by tvá píseň chtěla,

když neumí se k těmto kupcům lísat

a drze chválit nestoudná jich čela,

když nemá druhých uhlazené formy,

jíž možno hladce říci drzou lež,

když v sešlý půvab staré uniformy

as myšlénky své volné nesepneš!

A slávu chtěl bys hledat u těch lidí,

kdo beze cti tu sami živoří?

z nichž nesil žádný, každý ale klidí,

a chlebodárci chválu švitoří,

jak podle písma v dávných časích oni,

již nepracují, aniž někdy předou, –

leč milost boží přec k nim tak se kloní

a přece jenom tak si stále vedou,

jak písmo dí, že ve vší slávě svojí

závodit s nimi Šalomoun se bojí...

Čím v kráse té by jedna píseň byla

tak nezdobená, hrdá, smělá, – čím,

i andělů by řečí hovořila,

i kdyby pěla hlasem slavičím?

Ó boj se toho, z čisté svojí duše

nést v tuto vřavu nestřísněný květ,

s hluchými klasy růsti stejně hluše,

se všedním davem stejně zevšednět!

Ó boj se toho, s nimi plovat v proudu

a s těmi lháti na věky se střež,

kdo slyšet budou jednou z dějin soudu

hlas veliký: – Mně cizou tato spřež! –