Co mně nadělil Ježíšek.

My měli strůmek vánoční,

jak vy jste měli ho všudy; –

kdo neměl, je z duše ubohý,

nebo tak opravdu chudý.

My měli na něm všelicos

pro matku, dítě i služku,

a pro mne také dali tam:

punčochy, – sáček a tužku.

Ženě a děcku byste vy

snášeli drahokamy;

však víte, – ony co dávají,

že dáváte si sami!

Až na ty ruce znavené,

jak po práci do noci plete,

ten pohled od ní upřímný.

a úsměv od dítěte.

A když tak všichni usnuli,

matka, dítě i služka,

– tu stromkem, jak by vítr hnul,

a ruměnit začala tužka!

A Ježíšek, rozdav ve světě

už vše, co v zlaté měl míse,

mi začal klepat na srdce:

– „Nuž rychle, otevři se!“

Zbylo mu toho pramálo;

jen tak, co nechtěli vzíti:

s oříšku kousek pozlátka,

a lupínek sněžného kvítí. –

A v srdci začalo květů růst,

a ptáků, jako by tálo –

knihy by jimi naplnil,

však v tužce zbylo jich málo.

Chci, musím se s vámi rozdělit,

jsemť básník – a není to houska!

a zbyl-li tam zlatý oříšek,

je váš. – Ať dobře se louská!