Co na tom, že ti nikdo nedal víc

Co na tom, že ti nikdo nedal víc

v tom jaře, než-li pohled, úsměv v letu,

ty cítíš přec, že jaro plá, že je tu

ve vůni země, v bílé kráse svic,

jež na kaštanech hbitě rozsvítilo.

Co na tom, že jen díváš se, jak bílo

je od květů, jak střemcha sytě voní,

že snem se zdají v sadě pod jabloní

ta jara minulá, jež pro tě spletla

kytice zázračné, kdy radost kvetla

a zpívala v tvém srdci bez umdlení.

Co na tom, že už jaro pro tě není,

když dívá se ti důvěřivě v zraky –

snů zahradou a slibem na zázraky,

že pro jiné jen písně o něm snuješ

a pro jiné je vítáš, objevuješ.

Co na tom, do něho že vcházíš branou,

jež hřbitovu víc podobna než ráji,

kde dávno pochovals svou radost ranou;

jen když v svých snech, jež o něm se ti zdají,

máš ještě náruč květů na rozdanou.