Co nás bolí.

Nás nebolí tak, že zlobný jen jek

má Řím pro lid Jednoty matky

a že by nás na novo s radostí vlek’

na pobělohorské jatky.

Vždyť ku cti je hněv soka takého

a v bědách se tuží nám svaly;

vždyť víme, že na Krista samého

jen „ukřižuj, ukřižuj“ řvali.

Nás neděsí tak, že na oltář zdvih’

si mammony modlu lid český

a zhýralý věk že posupný smích

má pro Evanjelia stesky.

Vždyť nad mraky vzpoury zločinné

nám svítí to žezlo Krále,

jež strašlivě jednou pokyne:

Až potud a nikoli dále!

Než, jedno nás bolí: Že potomkům těch,

již vraždili Husity věrné,

teď pomáhá zdvihati ve vlasti Čech

ty neblahé prapory černé;

a pro děti nejlepších heroů svých,

to pro nás, pro kalicha plémě

že nemá leč ústrk a jízlivý smích

ta nynější Husova země.

A jeden nás děsí přesmutný zjev:

Tak zvlažněl lid písma, tak změkl,

že snáší to tich, že mu nevzkypí krev,

by svorně a rozhorlen řekl:

Ó národe, styď se, že bije nás v líc,

svých předkův tak hanobíš tužby,

a věz, že my nechcem a nebudem víc

svým hrobařům konati služby.

Nuž, přijde přec chvíle, kdy temnoty moc

vlasť Husova s trůnu tu svrhne?

Či blíží se českému národu noc,

jež na vždy snad ve hrob jej strhne?

Ať tak nebo tak, tím víc k druhu druh

kéž přilne za trudů těch stálých;

tím věrněji plňme, co poroučí Bůh,

a hajme si písmo a kalich!