CO NENÁVIDÍM.

Dvojí lidi nenávidím.

Nenávidím ony lidi,

kteří s pochroumanou míchou,

ochablým a vymačkaným,

k stupidnosti vymrskaným

zbytkem obsahu své lebky

udávají všemu ton:

myšlenkám i novým mravům.

S myšlenkami koketují,

náhodou jež zabloudily

přes hranice naší vlasti

(ovšem, jenom od západu!),

náhodou si čirou sedly

pod lbí prázdnou, dutě znící,

ztuchly tady českým vzduchem,

a pak straší neodbytně,

jako roje netopýrů

po všech sýpkách vybraných.

Jenže při tom – ku podivu –

slečinky té společnosti

nebojí se netopýrů,

bizarní tu havěť nosí

klidně ve svých frisurách.

Je to cháska: krásní lidé!

Osmnáct když tak je roků

chlapci, nebo děvčeti,

málo ví a leccos cítí,

unaven je bez činnosti,

vše mu prázdno, vše ho nudí,

obzor, čímsi zatažený,

hrozí, že ho neprotrhne

nikdy slunce zářící,

všechny květy – matných barev,

všechny touhy jako zpity,

bez cíle a bezvědomě

klopýtají kudy – tudy,

jak se náhodou krok šine.

Ano – kravatky a botky

o vysokých podpatcích –

hoši hlavy pozvédají,

by je bylo viděti,

slečinky pak smutně váznou

ve skulinách dláždění.

Jenže všem jim přijde doba,

kdy se pěkně probudí,

promnou oči rozespalé,

rozběhnou se v jasný den –

třeba potom plešatěli

v kancelářích, továrnách,

nebo tloustly spokojeně

v rámci ložnic manželských.

To jsou lidé obyčejní.

Krásné rozlišíte tím,

že si dobu popubertní –

tuze je to intresantní! –

do konce dnů protáhnou,

spleen a nechuť usadí se

nad celým jich životem.

Modou je teď, sám-li nevím,

co chci, kam jdu, proč tu jsem.

Modou je, být ateistou

po některý z včerejšků,

klaněti se panteismu,

náhodným všem jiným -ismům

mechanickým kýváním, –

tak se pěkně vyznačují

roztomilé figurky,

jimiž Čína zásobuje

antiquitní závody.

V posled zastaví se hlava,

která zatím zapomněla,

proč se vlastně rozkývala,

bradou vpadne trochu v dolík,

nebo trčí nosem vzhůru,

nežli přijde paní moda,

porcelánky vezme s sebou

v šero římských katedrál,

hladkolící opatové

kde svá mají kázání

pro zástupy krásných lidí.

Tato modní manie pak

potrvá snad trochu déle,

skýtáť posic intresantních

do nevyčerpání skoro –

pracovala na nich umem

po staletí dlouhá pilně

svatá církev matička.

Jak jen je to pohodlně

pro zástupy krásných lidí

zařízeno na tom světě!

Aby o vše postaráno

bylo v jejich krásném žití,

umění se nové rodí,

které, mozkem nehýbajíc,

smysle hýčká, ostře dráždí

pod duhami, v katedrálách, –

pod dojemnou střechou chlévů

zázraky zas staré křísí,

moudře, chytře rozmísí je

se sexem tak mistrně,

že nemůže namítati

ničeho ni krásný opat,

ani matky starosvětské –

stádo nedokrevných, bledých,

zlenivělých krásných lidí

pak se dráždí rozkošně.

Snad to skoro závist ve mně,

jež se biju ze dne na den

se vším, nač jen pomyslím si.

Ale věřím svému srdci

a své zdravé horké krvi,

když se moje ruka zvedá

s hříšnou touhou, hrubou chutí,

aby masky rozbíjela

na stupidních obličejích, –

že se moje zdravé smysle

brání za ostatní zdravé,

robustní a hrubé lidi

proti moru, proti svrabu. –

Krásné lidi nenávidím.

Ale ještě jedny, kterých

vedle svojí nenávisti

ke všemu se ještě bojím:

těch, kteří by vystačili

na průměrný, pěkný život,

byli otci pečlivými,

rodičkami silných boků,

těch, kteří by vedli v skrytu

děti svoje k lepším příštím,

těch, které by uměním svým,

jež nám kyne od kuchyně,

udržely správný poměr

součástek všech v naší krvi, –

a kteří si rázem smyslí,

že to vše je trochu málo,

seberou kdes jakás hesla,

odcizí se svému losu,

zmaří úkol, jejž by byli

ku cti, slávě všeho rodu,

ku rozkvětu milé vlasti

plnili až po smrt samu,

a tak, kdesi živoříce,

zmítáni a vyvráceni,

berou darmo jména snů,

které básník krví platil. –

To jsou moje nenávisti.

Prvými jen povrhuji,

ale druhých – těch se bojím

a je mi jich hrozně líto.