Co neuvadne.

Ještě, ó mladinká vesno, jak před léty

sázíš mi do duše poupata na květy,

pouta na radosť, na štěstí, na touhy,

a křídla rozpjatá na písně, na vzlety.

Ještě tvůj vanot mé myšlení ladí mi

na věštby růžové, na sny a na rýmy,

ještě jsem v ráji tvém celičkou duší svou

s blaženci blažena i mláda s mladými.

A jako v korunky duhových krůpějí

rosíš mi do duše tisíce nadějí,

tisíce rozkoší spanile tušených,

které se v rozkvětu, v splnění usmějí.

Nechť se to v kytici pro mne již nesvíjí,

větší kol blaho vlá, než to, jež pomíjí,

ó blaho všech, blaho bez konce, bez míry!

Bude tu ještě ráj, až dávno dožiji.