Co o životních, lidskosti se přete

Co o životních, lidskosti se přete

cílech a věcnosti, kdo větší v píli,

spor Hyblae pramu, Haerejského tknete

ve krásy dílo tuchou sotva v cíli,

vždy saeculární meta v čas se schýlí,

pochybnost jiná v hruď ať vře, ji mýlí.

Ve apostrophu titulaci s klidem

jsi Herodotem spíš či Thucydidem,

Liviem pelasgické rodiny

a obce nesměrné, Xenophon ctný

ve rozmar, Scillu lovec Cypris vzňatý?

Však Plutarcha čím portrait velký, svatý,

Mignett či Thier módní ve trojici

specima pontifexů pseudovlasti,

Montesquieu, Michelet, Sarcey, Thegan zvící.

Chvil přijde festonový steh vést, davu

v panem et circenses naplnit v právu

střep bacchický chval nardem, lacem v slasti,

než na veliký mih zřít bez účasti,

timp s maskou colossnou minouti suše.

Zda choretida v úkol s tubou v věnci

si sbělíš mima křídou ve intenci

líc, v pych bys conthurnu kdy zvedneš patu,

zdál víc se dojatý, v květ v eloquenci

orator trópu, frízu, kuře umu,

i krásy v rostrum či na milník v chvatu.

Dne slávy minulosti onyx sumu

pstré strasti plaší, přítomnosti dumu

rzi provokace. Hle, slz nepravých

sůl či crém v zor klienta. Zrvané v stih

zda posluchače srdce žďá a hledá,

co affectuje v apell, v evocaci,

zda v hrot Pallady cicada výš sedá

v sen, snahu bastard spíš ať zřen.

Střep socratský poplachu zapomnění

ve žhavost lichého, sváteční v mžení

kment togy, leč nach tyrský stejně v láci

požitku v sad Ataie výš hled smělý,

v shon bacchanalií svátečních slepé

se rozvře ku zásluze velkolepé

oko i nitro. Čím bouř, týl jež tepe

kdy, skrání runa dál, vzdech rtu, stesk, sen,

vděk saeculární chvíle ctěte, léta,

jej mněte, jeho zvěst ať v cíp ves vzlétá,

v šíř i dál. Šprým profanních dnů dál,

hra, bigótnosti holé carneval,

též kdy. Ráz srdce každý jinou volá

zvěst ve heroickém vzdmutí, chvějí

po Ullyssa fatální epopeji

v věž, řetěz dobrodružství pulsy k svoru.

Žďá vločka mladosti lós neúmoru

a generace nová svěží síla.

Věk nezmožena sní být, v zoru

jas, plam jak vulcanský krb. Kdys

že zdřímnout musí dělník, druži v rys

té nemluvte, cyclický spočinouti na díla

vzruch, že héros má v sled tknouti

pól a břeh nustatský Aeolos sám,

bard orfický. Leč v ocel pěst se slila,

i muscul v posud, meč mu třtina v pram,

a péra v břímě pavučinou v dech

japyxu, k jazyku duch pravdy k lemu

jak žene, v hesla tvého radu v spěch

tož, otče. Avšak barv též v výbor v themu

a názorů, původu versí: Svůj vždy k svému

v příz labyrinthu chimér thesí, mnění

kývá a svítí maxim tvůj v změť snění.

Hle catarakt je širý svět náš mladší

vývoje, příboje, rozkvětu, snahy,

v stáj husí nespoutáte jej, nesvřete k pláči.

To v roli Caliban! – Ve návrat tmese

sokola směníte zda charých v meze

kyn norm a convencí ve Capitolu

ptáka a kmocha kého. Dob čím krida

a uzly její v času řeku v bolu?

Zda časný župan s kápí nečinnosti,

vlažnosti nasadíte palstristovi,

encomiastu, v požitek zda shoví

vám dýmky v flegmatické soukromosti

krev té, jež mládí řine ve bystrosti

víc české než, tož v hold jak stupně v málu

blíž Čechie imaginární piedstálu.

Snad hřešila ta krev kdys pulsu v mok

lenejský purpurný, historie je spití

svědectví bacchantského v řetěz slok

a sloupců svých jen. Skutečnosti v krytí

leč sluší tolerantním, klidným zbýti,

v soud skromným, její plod vždy vděčně vzíti.

Leč směna ať si krb i pól ves hlídá

i forum naše, trh ve módy rázy

příboje a její směrů ve invasi,

škol, principů, barv, enclin v svah či hrázi:

ty nezatratíš, otče lidu, bdící

upíráš na dějů změť zřítelnici,

víš, život národa je heroida

jak jednotlivce bytí. Babky snění

jongleurů umění debutu v mžení

oboly zlišíš v věrném roztřídění

jak kostky v astragalu drob. Nach v bok

kýv’ Venuský její, pes Mína v krok?

K dnu vln až zříš ať zájmů, léna krásy

neb umu pych též dno má vervy, spásy,

ne puklé Danajské inferní šeré

komédie či tragičnosti které,

leč profannosti triomfu. Znáš všecko,

zjevy i léna, úkoly, v smích děcko

a přísně nesoudíš, kde narva v srdci,

zda kámen ještě v nelítostnost vrci

bys nálezu moh, Zana heliast

za Phryny v areopag soudce v slasť.

V oraclum sibylla kdes, slnný

zda maxim v odvěť kýv’ by dvojsmyslný?

Čím Diodor ti Siculský, leč hárá

kde question Wandickova Belisara,

kdy slep jak Žižka náš, gorgóna chará,

je héros.

Hle, Bosuett! Blíž pieta kusá

je tableau v čtyřiceti létech Husa

v galerii portraitu pólů, světa kmenů,

zda v pochopení vyšší u tě cenu

má dílo René Boivina. Však z harmonie:

zda ženou není máť též Uranie,

dsku v dlaň a klín, tož genru historie,

specima patróna. Jak Icasie

zda není plna kapric, perfidie?!

Rci, namítej kdos, družné podnikáme

i svazy, o monopoly kdy třeba dbáme,

kdo tísnit, vázat můž’ nás a se příti?

Kdo volbu národa můž’ omeziti

a kroky, podniky, pych vůle v zbytí?!

Kde rádcem Montesquieu či ty, co svítí?!

Svůj k svému! O maximu pochybnosti

kdo můž’ být, nejistotu v hruď ať hostí,

či v Psyché nerozhodnost klín, můž’ hráti

v sám hazard, engagmenty podnikati

smluv národ, chce-li, svobodným v to v dosti

je, zor arény světa obrátiti

Europy na se, zájem svůj. Nám Fontenelle

leč nepřikáže v vážném dialogu

o smrti truchlou oblékati tógu,

cult Aidu v žerď či tabuli vpsát v žel.

Leč s psalmistou kdy národ v čest chant vzpěl

spravedlnosti množství, lidstva, věku,

ať Diké v sardský kment či vzýval v vděku,

otce Zebaotha, řka a uznávaje:

Soud váš buď z práva ves, sen ctný v hruď zraje

a křísí vám se, vzkvétá, spravednými

zbuďte, jak k sobě, k jiným ctnými,

v své blaho prozřetní jak v jiných scestí

za bludu, rmutu též, v ves podnik štěstí,

zdar národu můž’ kynout a plát v tresti,

pleiony aetru, zlata hvězd se zvěsti

hlas jeho dotýká slávy. Serapis svědč,

dóm její největší že z všech, cult v péč.

Leč pro zásluhy colosnost tvé, lidu

zda třeba říci víc, ostruhou Pierridu

víc tknouti, podnítit ve díku skoj

mrak širé obecnosti, množství v voj.

Jak věřit, důstojně lze děkovati

ti?! Lkej jen a pros s lidem, zdar by přáti

chtěl Diespiter v péč, zájem i snahu,

neúmor, píli, podnikavost v váhu.

Vždy trvale stál’s s obecností, v lad

shody a congruence, democrat

byl’s věrný, ryzí. V labutí tož služ,

ať stróphy pečeť chapitru v líc, v nuž:

Kdo s lidem šel vždy, svobodný byl muž

a v pravdě velký vždy! Cyclický

leč duch tvůj aethrem pluje classický

v doklad: nadpřirozeným Čech též, nadlidský

rek liberálnosti v sloup. Kol hvězdy tebe

vnov, tě coronuj věncem trs nebe

lauru a irid pleion sadu v střet.

Tak Bacchos corybantů tlum svých v vznět

cohortu coronuje. Hrom zní io,

v ryk hlasů orcán Polyhistor v ret

buď žehnán patrie, Herodot io,

všematky Čechie, patriota idól evio!!