Co Osud dal nám, nemůže nám vzít!

Co Osud dal nám, nemůže nám vzít!

Dnes tebe mám – a zítra odejdeš-li,

co brání mi, by dál jsme spolu nešli,

proč v srdci tebe neměla bych mít,

tvůj hlas a úsměv, něhu slov tvých sterou?

To všechno rozmary jen lidem berou

a zatvrzelost jejich nad zklamáním.

Já k lásce své jak k prameni se skláním,

pro svěžest, pro vzpomínek opojení;

mně vzít ji v moci Osudu již není.

Pro krutost mám jen úsměv shovívavý,

o síle jeho pochybovat smím;

vždyť pečeť posvátnou – tvůj pocel žhavý

nic nezlomí – když já ji nezlomím.