CO PLATNO BY MI TVOJE NEBE BYLO...

Co platno by mi tvoje nebe bylo

se slunce vznětem, s tichým kouzlem hvězd,

co přemýšlení, jež mne usmířilo

s života kříži, jež se musí nést,

můj Bože, kdybych tady byla sama?

Ať mnoho trpím, až se hlava skloní,

ať kříž je těžký, pod nímž mnohý kles’,

ať oči mé jak řeky slzy roní,

ať bolí zítra, co mne hřálo dnes,

jen, Bože, nedej, abych byla sama!

Stát jak strom v poli k nebi vzhůru čelem

je velkých údělem, já spjatou být

chci se srdci, jež budou v žití celém

můj ráj, můj domov, věčnost má, můj klid –

ó, Bože, nedej, abych byla sama!

Dám vše, co hlava za léta mi stvoří,

mozoly rukou a sny nocí svých,

dám sebe celou s láskou rovnou moři

v hodinách šťastných, ale taky v zlých,

jen, Bože, nedej, abych byla sama!

Až řekneš „dost“, a v zápase neb tiše

své těžké dvéře za mnou zavře svět,

těm kolem sešli sílu se své výše

a moje prosby vyslyš naposled – –

můj Bože, nedej, abych byla sama!