CO PLATNY VZDECHY...

Co platny vzdechy, jež se derou z nitra,

a líce tvé že bledne jindy svěží,

svět dále půjde, jak šel dnes i zítra,

a na štěstí dvou mnoho nezáleží.

A jestli těchou můž’ tu býti cosi,

pak jenom to, že netrpíme sami,

že mnoho nás, kdo v srdci osten vosí

a palnou touhu nesem’ s pochybami.

Ten ostružiny květ na ostrém proutí,

jenž přes tmavou se propast dále sklání,

chtě jiného se k světu doteknouti,

je stejně chudý ve svém milování.

A opozděný pták je naším druhem

i osamělý strom nad lukou pestrou,

a hvězda, která vázána svým kruhem,

jen hvězdě kynout může, naší sestrou.