Co praví květiny.

Hovoří ke mně vůní a květem

květiny, třeba jsou němy,

praví mi: Trpí odvěkým hnětem,

zasyp jen květy svou zemi!

Rodnou svou půdu, vše, co v ní dýchá

s úsměvem, slzou i vráskou,

jako my vůní, dýchej k ní zticha

sladkou a hlubokou láskou.

Aby byl silný, sílu kdo ztrácí,

cítě, jak květů dech hojí,

aby se vrátil, pookřáv, k práci,

k životu, shonu a boji!

Rozvanou větry mnohé ty květy,

bouře je poláme mnohá,

po květech, z kterých dech pijí rety,

lidská jde lhostejně noha!

Duše tvá, květina, nepřestaň kvésti,

kdos přec se zamyslí nad ní,

a v tom už dost je slávy a štěstí!

Nechtěj nic více a zvadni!