Co pro Slováka.

Ach táto, tatuško,

cože vám kdo zrobil,

že jste se tak kruto

v srdci roztažobil?

Byly to myšlénky

letící kol hlavy,

či byli krkavci,

či byly černavy?

Ach synku, synečku,

žal mně zašel krutý,

jak by hrad oravský

k prsu byl sesutý.

Srdce do polovic

trápením zapadlo,

od polovic divnou

lítostí uvadlo.

Na pravo, na levo,

na vše světa strany,

slovenské sirotě

svět je začítaný.

Nikde jí radosti

od samé bědnosti,

nikdy síly dosti

od samé chorosti.

Už se mi nevláde

ruka ani noha,

ba už se hotujem

do věčného boha.

Aj, což ti necháme?

nic, ani července,

jen ten modlitebník

po zlaté maměnce.

Chýšečku nemáme,

jenom tam na lubu

malou kolibičku

bez došků a srubu.

Však tobě necháme

buď že vatrál ťažký

nebo tu paličku,

ale bez valašky.

Tou se braň, synečku,

až tě nouze chytí,

tou si k spánku hledej

cestu do vyskytí.

Také ti necháme,

čeho věru třeba,

krpanou sujdačku

na otulce chleba.

A necháme taky

k velikému daru

polámané gajdy,

rozpuklou fujaru.

Zanecháme dále

čerpáček bezedný,

sprav, bys vody načřel,

až že budeš smedný.

A necháme ještě

hlavnici z rohoží,

abys pěkně ležel

v té kolibě boží! – –

„Ej táto, tatuško,

těžko vám nepadni,

pokud na Slovensku

šuhajcové ladní.

Co nechať hodláte,

není pro Slováka,

však mu srdce roste

na zlatého ptáka.

Však mu pěkně rostou

křídélce do pola,

a pohled se jásá

jako u sokola.

Už křídélce tuží,

už se povzlet zmáhá,

už jedna peroutka

druhou v kříž přesáhá.

A já sokol zlatý

na křídla se chytnu,

vysoko nad Kriváň

do nebe vylítnu.

A sokolí pochvat

zornice rozpálí;

obezřím se kolem,

obezřím se v dáli.

A když rozhlédnu se,

zavolám do světa:

Kněžno Nitro, kde jsi?

či po tobě veta?!

Mysl sokolova

křídel neověsí,

a já budu zpívať

pěknými slovesy:

„Kdeže jsi ty, kdeže?

kdo tě, kněžno, střeže?

kdo hlavěnku bije?

srdelénko řeže?

Kdože tebe skrývá,

holuběnko sivá?

proč z temnice tvojí

zpěv se neozývá?

Proč ti nepohody?

nerobilas škody,

vždyť jsi nezkalila

za krůpějku vody!“

Jestli se neozve

milučkými slovy,

dám jí na vědění

po tom větříkovi.

Když ji nevyduchá,

dál sokolík sletí

přes vodnaté pouště,

přes písková setí.

Tam se sokolíček

v kralovčíka zrobím,

bílou kurtku ryzým

zlatem přiozdobím.

Plavně letět budu

na sluncovém koni,

že vrahů myšlenky

víc mne nedohoní.

A kdy by, jak chtěly,

křídla rozepjaly,

přece budou vždycky

stotisíc mil vzdálí.

Nezůstane Nitra

na dále mi kleta,

i kdybych měl pro ni

až na konec světa.

Budu hledať milou

po celičkém světu,

v každé kapce rosy,

v každém outlém květu.

Budu já ji hledať

za noci i v zoře,

a kdybych měl jechať

ku skleněné hoře.

A nechť zlatulenkou

stohlavý drak stráží,

věru se s ním pustí

šuhaj od Pováží.

Nechť on po mně z dálky

buzogánem hází,

po týl jej do země

vrazím na tři razy.

Pěkně jsem narostl,

tož se bojím málo,

nechť by z hlavy každé

sta ohňů blkalo.

Urubám mu jednu,

dvě, tři – do tisíce,

nebude šarkánů

na Slovensku více.

Eja! než se jaro

do pola obkrútí,

vezmu Nitru na kůň

v pěkném obejmutí:

„Přimiluj se, drahá,

ke mně levou stranou,

ať tě za košilku

boskám vyšívanou.

Pojdže mi sem, pojdže,

než tatošík skočí,

než uhořím po pás

od těch sivých očí.

Přiviň se k hrdélci,

proletíme kraje,

nasypeme štěstí

na břehy Dunaje! –

Nasypeme štěstí

na ty horské paty,

na Královské hole –

na celé Karpaty. –

Tož, táto, tatuško,

těžko vám nepadni,

pokud na Slovensku

tací chlapci ladní.“