Co proti přírodě nám za ostrahu?

Co proti přírodě nám za ostrahu?

Co bez ní může člověk býti ještě?

Jí jedno moře jsou a kapka deště,

i pouště ziď a prach na chýše prahu!

Jak malichernou chová člověk snahu,

když mní se víc a v choré mysli třeště

své srdce tisknout dává v sporu kleště,

by pozbavil se žití sterých vrahů.

Jeť práškem člověk, jenom pylem květu. –

Zda pavoučí svou myslí stihnout může

tu hroznou pramáť tisícerých světů?

Jí větší obětí snad zádech růže,

než lidská mysl v bujném čaroletu,

jež mořskou hloubku s nebes klenbou víže.