Co ptáci hovořili.

V slunečném jitře na vlhké větvici

dva ptáky jsem slyšel takto mluvící:

„Již k svatebnímu loži nevěsta čistá

se mladá země s nebesy chystá

ve květů hávu zeleném, modrém, rudém. –

Čím my v té slávě budem’?

Zda flétnami, zvonky s jásavými hlásky,

jež znají zpaměti píseň lásky, –

vše chceme dát, co v hrdélku máme chudém.

Čím my v té slávě budem’?

Zda vějířem hebkým, jenž jim svane k čelu

chlad vítaný, až se od pocelů

jim zardí jak červánek plachým, horkým studem. –

Čím my v té slávě budem’? –“

„„Ni flétnami, zvonky s jásavými hlásky,

ni vějířem v zážeh svaté lásky –

však pohlédnem sobě v rozjiskřené zraky,

ty mámou, já tátou budeme taky.““