CO ŘÍČKA ZPÍVÁ.

Jas jitra s leskem vody splývá

a v slunném proudu říčka zpívá:

Jsem píseň, jež se dala v let;

mne srdce země plesně roní,

pln záře ranné plá mi svět,

mně každá vlnka trylkem zvoní.

Až ku dnu ňader mých

se slunko směje

a hřeje

a slouchá,

co šeptů důvěrných

si s vlnou vlna šplouchá.

Jsem píseň, vzbudila mě zoře,

mne žene touha,

má pouť je dlouhá,

ó tuším v dálce moře,

v něm bezmezného blaha říš

a k moři letím blíž a blíž.

Svá kouzla večer dolů schvívá

a v lesku luny říčka zpívá:

Jsem žití v proudu zvlněném,

kde jas a stín se klamně snoubí,

vln honbu zříš na čele mém,

však nevíš, co si nesu v hloubi.

Mně bijí tepny vln

tu vášně hřměním,

tu chvěním,

a v běhu,

jenž muk a slasti pln,

chci prchnout poutům břehů.

Jsem žití, rozkoš jsem i hoře,

mně srdce buchá,

a křídlo ducha

chce dál, kde tuší moře,

svět nekonečný, volnější!

Jen ten mé touhy zkonejší.

Noc obraz krajem temnem skrývá

a v černém lese říčka zpívá:

Jsem osud; schoulen v temna klín,

jen tajemstvími proud svůj vinu;

i břeh i běh můj – vše je stín,

jsem němý, nikdy nespočinu;

věz, kamkoli svůj tok

tvým ukryt očím

kdy ztočím,

a kudy

se odchýlí tvůj krok:

já dohoním tě všudy!

Jsem osud, v slepé noci číhám,

své víry, tůně

skryv tajně v lůně,

až k moři tebe stíhám;

tam cíl tvůj; chvíli poshovím –

tam najdeš, čeho nepovím.