Co se přihodilo na honu Antiochovi, králi Seleucie.

Král Antiochus, lovec náruživý,

jel na hon s lovci, kteří jako diví

se hnali koňmo přes obilná pole.

Klas pod kopyty ocitnul se dole,

a kudy smečkou lovčí psi se hnali,

tam rolníkovi oči zaplakaly.

Král prudce jeda vždy se držel v předu.

V tom spatřen jelen královského vzhledu.

Král hnal se za ním s pospěchem tak vřelým,

že brzo v kraji zůstal osamělým.

Byl večer již a setmělo se v hvozdě.

Král troubil na roh, ale bylo pozdě,

neb z družiny jej nikdo neuslyšel,

jen ozvěny hlas k uchu zpět mu přišel.

Co sobě počíť? Kolem les je tmavý

a v houštích číhá vlk i medvěd dravý.

Král na strom vylezl a vůkol hleděl

a spatřil světlo. Kolik asi neděl

král nezaplesal jako oné chvíle,

když spatřil ve tmách světélko to bílé?

Hned slezl dolů, koně státi nechal

a houští dral se, v onu stranu spěchal,

kde světélko mu spásonosně plálo,

a vyšel zdráv, jak srdce sobě přálo. –

Chýš stojí před ním; klepal, otevřeli;

král s kmetem vlídně do očí si zřeli,

král pohostěn byl jídlem, jaké bylo,

a při tom asi tak se hovořilo:

Jsem, kmete milý, příchozím k vám z dáli

a nevím, jak zde soudí o svém králi:

k nám docházejí zprávy z vaší strany,

že utiskuje zvláště venkovany.

To křivdí jemu! Má však velké vady!

Sám dobrý jest, jen podle cizí rady

nám nerozumnou způsobuje škodu.

Je lovcem vášnivým a přes úrodu

kůň jeho běží a pes jeho skáče.

Zle, rolník, chuďas, nad svou sklizní zpláče!

Toť hrozno! Ale pravdu děl mi maní.

Jsem unaven a jde již na mne spaní.

Spi dobře, kmete!

Král v měkkém listí uložil své tělo

a dlouho neusnul, neb v uších znělo

mu slovo kmetovo. A když pak bylo ráno,

roh zazněl z venku, hlučně zaklepáno.

I ptal se lovec, na prah stavě paty:

„Mluv, není král náš hostem tvojí chaty?“

Kmet poděšen, již na kolenou klečí –

král pravil k němu přívětivou řečí:

„Vstaň, kmete dobrý, za tvůj projev přímý

jsem zavázán ti na vždy díky svými;

mé vděčnosti zde přijmi malou splátku.“

Děl a roh zlatý dal mu na památku.