CO SLUNCE NA KVĚTINÁCH ČASNĚ VSTALO...

Co slunce na květinách časně vstalo

a z okna pruhem žhnulo na stěně,

vše krátce zveselilo, zarděně

a zablabolilo, polibek dalo,

a pohaslo, jak smeklo se mi s víčka.

Takové ticho ranní návštěvy,

a takový spěch, dech jen, záchvěvy...

Kdo celým světem projde, sotva vyčká.

A poznávám, tím tichem nezmýlen,

že čekám vždy tu slunečných dnů něhu,

že cesta ke mně nezapadla v sněhu,

že na životě lpím, že byl jsem posílen.