Co slza zmůže.

Byl sladký čas, kdy hory dštily mstem

a stromové se k zemi shýbali

pod tíhou pestrých darů jeseně,

kdy zahrada, kdy pole, vinohrad

jen zpěvem hlaholily, smíchem žen

a mužů nevázanou radostí.

Za každou révou zářil temný zrak

pln bujnosti, jak démant jiskřící,

jak hvězda plál pod brvou smědých děv

pln snivosti a rozjařoval krev,

víc ještě snad než medosladký mest,

jenž jemným tlakem rukou čarovných

se z hroznů zlatých lil co rudý tok

do číší těch, kdož duši nořili

do moře blesků očí vinařek.

A opodál zas děti tančily

a věnčily své zlaté hlavinky

buď listem révy, měkkým, chladícím,

neb sladkodyšným květem oranžů;

zde děvčátka při vírném křepčení

své tamburiny hází do větru,

tam hošíci ve stínu terebinth,

těch věčně zelených, na píšťaly

se cvičí pastýřské, a nehledí

na vyčítavé kmeta pohledy,

jejž vyplašili ostrým neladem,

když blaze usnul v šeru stromoví.

Je všude ples a všude veselí,

a hluk se vznáší šťastný, radostný

do výšin modrých, čistých, průzračných

až k pyšným sloupům domu králova,

jenž běloskvoucí svítí krajinou,

jak druhé slunce s výšin Sionských.

Tam v skvostné síni dlel král Šalomón.

Té síně strop spočíval, hvězdnatý,

na čtyřech řadách sloupů cedrových,

kol kterých řezby květů rozkvětlých

se vinuly v bohatém věnčení.

Též řezby okřídlených cherubů

a palem, plodonosných granátů

se pestří ohnivými barvami

po stěnách síně, shlížejíce se

ve zlaté, lesknoucí se podlaze.

Na stolci bílém z kosti slonové,

na jehož stupních stojí s obou stran

po šesti lvech ze zlata ryzího,

jak slunce slavný trůní Šalomón,

tak vznešený jak žádný smrtelník!

Kol hlavy jeho bílá oblaka

se nesou kadidla, jak duchové

se vlekou pomalu ven v čarný sad,

kde fontány svou rosu metají

až do vrcholku palm a granátů;

ty na pažit pak bujně zelený

své slzy pláčou jasně stříbrné

a poskytnou též vánek vějíce

i hudbu sladkou tichým šelestem.

Však dechů stromů nedbá Šalomón,

neb pěvci právě písně zpívají

tak sladké jako klokot slavíka,

a provází je strunou kynórů,

jež zrobeny jsou z dříví algumin:

ty královna ze Sáby poskytla,

dar nejvzácnější štědré ruky své;

jest tajůplné dříví algumin,

pod kterým nebem roste, bůh jen ví,

a vydává tak sladkovonný pach,

a vydává tak sladkobolný zvuk,

že upomínku maně vzbuzuje

na oplakaný člověčenstva ráj...

Tu padne vnadný stín na zlatý práh

a královna se zjeví ze Sáby

ve slávě smědé krásy zářící:

jak eben tmavé plynou vlasy jí

na sněhobílou řízu řasnatou

a démantů a perel jiskrodéšť

na skráni jí a ňadrech shasíná

u porovnání s deštěm jisker těch,

jež dlouhé její oči mandlové

zpod tmavých řas na krále sýlají.

O silnou páži černých otrokyň

se podpírá, jež klečí s obou stran,

a dlouhou vlečku barvy purpurné

jí nesou dívky květy věnčené,

a jiné vějí vánek vějíři

z per sněhotřpytných ptáků severních.

Tak stojí zde jak palma ztepilá

a spanilá jak tmavé růže květ,

a vznešená jak luna plující,

co vévodí celému voji hvězd.

Se svého trůnu zved’ se Šalomón

a jde jí v ústrety a kloní se:

„Co velíš, paní moje?“ táže se.

A ona odpoví mu s úsměvem:

„Já po zahradách tvojich bloudila

a nořila se v libovonný chlad,

a naslouchala ptákům podivným.

již na větvích se stromů houpají,

jak lesknoucí se drahé kameny

na uších hrdých, krásnovlasých žen,

a lijou čarozvuky zpěvů svých

do šumu vod a listí ševelu.

Pak zase obdivem mne plnila

ta hojnost zlata, pyšná nádhera

a nevídaná krása budov tvých,

a nutilo mne sobě přiznati,

že takového učiněno nic

nebylo posud v žádných královstvích.

A tak jsem duchu svému pravila:

To vše, co vidím s podivením zde,

dal mocný, velký Israele bůh

co odměnu do rukou královských

za poctu zvláštní, kterou klaní se

před svatou jeho tváří pokorně

ten velký král a všecek jeho lid.

Však duch můj na to odpověděl mi:

,Ty mýlíš se a křivý je tvůj soud!

To zlato král si veze z Ofiru,

to drahé kamení, ta roucha, zbroj,

ty věci vonné, pávy, opice,

to vše mu skytnou země vzdálené;

on béře jen, co jiní berou též,

již jméno boha jeho neznají.

Když poctou zvláštní boha svého ctí,

a bůh ten zvláštní nad bohy má moc,

co zvláštního mu bůh ten za to dal?‘ –

Tak pošetilý duch můj promluvil,

a nedovedlo srdce moje odvětit,

a k tobě, králi, spěchám, přemoudrý,

bys slovem závažným mi vysvětlil,

co nedovedu sama rozluštit.

Mým pochybnostem učiň konec ty

a mluv, neb duše moje naslouchá!“

„Má královno,“ dí na to Šalomón,

„mne bohatstvím můj tak obdařil bůh,

že těžko mi ti všecko jmenovat,

co podivného chovám v kobkách svých;

chtěj sama zřít a sama posoudit.“

Pokynul hlavou moudrý Šalomón,

a ze síně se hrnou knížata,

by cestu vedli k vratům železným,

za kterými se v kobkách podzemních

jen poklady a divy skrývají.

A vešel Šalomón a jeho hosť

a celé jejich skvělé komonstvo

po stupních bez počtu do lůna skal,

na kterých pyšně stojí králův dům.

Když dostoupili k dveřím stříbrným,

tu svítilny své shasli otroci,

a černá tma v klín vlhký jímá vše.

Pak vyšleh’ blesk ze dveří stříbrných,

neb dokořán teď stojí veřeje

a výkřik podivu se rozlehne

po chodbě jasem nyní plněné,

a oslněna stojí královna.

Do výše pne se klenba z křišťálů,

tak průhledná jak voda nejčistší,

a se stropu na zlatém řetězu

tam visí ruděrudý karbunkul

a svítí jako slunce krvavé,

a čarosvětla jeho pablesků

se o hranoly lomí křišťálů

a na tisíce tvoří zářných duh.

„Ó králi můj, odkud ten světa div?“

dí královna a zrak si zastíní,

a Šalomón jí praví v odpověď:

„Ten karbunkul, ó hosti vznešený,

kdys osvěcoval noci strašlivé,

jež Noe trávil v úzkém korábu

na vlnách vod, kdež pohřben ležel svět.

Ten karbunkul své světlo líval ven

do klína vírných moře peřejí,

a bledé zbytky lidstva zašlého

na čnících shromážděné skalinách,

a čekající již již hroznou smrt,

ty zřely zoufale na rudou zář,

teď klesající v tmavý vody klín,

teď zase z vln se vynořující,

jak přízrak slunce vražděného tmou!

A Noe pak a jeho synové

na lodi slýchali, jak šumem vod

tu žen a dětí znělo volání:

„Hle, hvězda pluje! Spásy anděl snad?“

tu mužů zase hrozné rouhání:

„To pekel bludička je, chrlená

tím močálem, jenž shltil celý svět

a přesytil se hnusnou hnilobou!

To není hvězda, to je posměch jen

a boha vraha úsměšek jen psí!

Ó kéž by též se naším životem

tak přesytil ten nenasytný bůh,

že zhynul by a spadl dolů sem

i se sluncem a všemi hvězdami

v ten velký, zívající vlhký hrob,

kde přivítali by ho tvorové,

v tvář jeho plvajíce satanskou!“

A sebravše pak síly poslední

po balvanech se do vod shýbali

a metali je mocně na koráb,

že z hloubí zaduněl a zachvěl se

od základu až k vrškům nejvyšším.

A později, když zalidněn zas svět

a Abraham žil v zemi Kanaan,

tu karbunkul ten sluncem jasným byl

ve městě železném, jež vystavěl

pro svoje ženy, krásné plenice,

ten mého lidu velký praotec.

On žárliv byl na krásu svojich žen

a nedovolil ani paprskům,

jež s modré klenby nebes padají,

by tváří dotkly se těch krasavic,

a proto vysoko nad město své

strop sklenul železný a zasadil

ten karbunkul, by ženám svítil tam

a věčnou noc jim krátil jasem svým,

by slzy sušil v zracích unylých,

jež prolévaly, vzpomínajíce

na slávu slunce a na luny třpyt...

Nuž mezi všemi svými klenoty

co nejvýše si cením kámen ten –

však tvoje tvář, ó paní vznešená,

se zasmušila! Z jaké příčiny?“

Ven královna pospíchá z podzemí

a nezastaví kvapné kroky své

až v zahradě, když uzří slunce zář,

pak obrátí se mluvíc ku králi:

„Tvůj karbunkul, ó pane, děsí mne,

a bůh tvůj jesti bohem strašlivým!

Já jiný drahokam znám, světlejší...

Žil velký král kdes v zemi vzdálené

na břehu svatých řek, kde kolíbá

se lotos tiše v záři měsíce.

Ten král byl druhem slunce samého,

a přítel Slunce k němu přicházel

v žhavého pídimuže podobě,

když ukončena byla denní pouť.

Ten pídimuž s rudýma očima

na hrdle drahý kámen nosíval,

a podal dar ten králi příteli.

Měl drahokam ten zvláštní čaromoc:

před žárem jeho šelmy prchaly,

a požár shas’, a zločinci a hlad,

a čaroděje kletby hrozivé,

to neobstálo vše, kde svítil on.

Však běda tomu, kdo by drahokam

na hrdle nosil, ctnosti nedbaje!

Ten zhyne hned! A takto působí

ten klenot povždy blahodárně jen!“

Tou řečí nelibě je dojat král,

neb hrd byl posud na svůj karbunkul,

a nese těžce jeho zhanění.

Však nereptá a tlumí nevoli

a snaží se, by volně obrátil

na jiné věci hostě pozornost,

a proto takto mluví královně:

„Na sklonku stojí slunce podzimní,

a večer krásný zlatí krajinu,

což nechce paní moje vyjeti

do vinic zelených, kde radost dlí?“

A ona svolí k jeho žádosti.

Hned přivedou jí slona bílého,

na jehož hřbetu mocně širokém

se pyšně nese z nachu baldachýn

na sloupcích z průhledného křišťálu,

a třapce těžké z perel nejdražších

se houpají na římsech ponebí

a zvoní jasně narážejíce

na velké safíry a démanty,

jež jiskří se na opon záhybech.

Tam usedne uprostřed svojich žen

na sedadlo z perletě stavěné

ta smědá kráska zemí východních,

a závoje jak ze mhy utkané

jí halí sluncem pozlacenou tvář.

Na druhém slonu trůní Šalomón,

král velmocný uprostřed knížat svých;

jak blesky boží svítí koruna,

již posadil na čelo vznešené,

a jako sníh na horách libánských

mu bílá říza plyne s ramenou,

a jako hvězdy hoří smaragdy

mu v náušnicích dlouhých, visících

až na prsa mu hrdě mohutná.

A kolem slonů vážných, vysokých

na ořích z Egypta a na vozech

ze stříbra ryzího a na mezcích

jak mléko bílých, černých jak noc

se ženou pestré davy vojínů

jak mléčná dráha, třpytná, bez konce,

a zlato pavéz, stříbro štítů, měď

a kov a ocel, vše to hlaholí,

a pojí se ve soulad nádherný,

a zvoní čistým vzduchem večerním,

a valí se po nivách zelených

co neodolatelný zvuků proud,

co hudba mocná, divá, válečná.

Tu odevšad hned vyhrnul se lid

a pustnou zahrady i vinohrad,

neb nikdo nedbá radovánek víc,

jen slávu krále vidět dychtí dav

těch mužů silných, krásných těchto žen.

Ve vzduchu vlajou bílé závoje,

na zemi vzácná roucha pestří se,

jež na dráhu tam stelou mužové

do prachu, kudy bráti má se král,

a děti výskají a metají

své věnce, kvítí, zlaté hrozny též

pod nohy slonů vážně kráčících.

Jak moře hluku zní to ze všech stran

a každý žehná králi posuňkem

a blažen jest, kdo viděl jeho tvář.

Tu k svému hosti kloní Šalomón

se v radosti a zvolá v její stan:

„Ty odvrátila’s oči, královno,

od mého drahokamu zděšena,

a jiné dary vidět žádala’s,

jež udělil mi mocný bůh Šadai –

nuž, láska toho lidu nadšená

snad neděsí tě! Přiznej upřímně,

že neznáš krále, jenž se chlubit smí,

že takou láskou lid jej miluje!

Ó přiznej přec, že žádný smrtelník,

dar podobný nechová od boha!“

Tak mluví s hrdou tváří Šalomón,

a královna si lehce povzdechne

a pozvedne lem třpytných závojů

a s jemným v temném zraku úsměvem

mu tuto dává odpověď:

Ó, promiň, králi, ženě bláhové,

že mluví ti, jak srdce káže jí,

však lháti neumím a nechci též:

– nuž, nevěřím v tu lásku národa!

Že veleben jsi jako z bohů kdos,

že tvář tvou spatřit jest jim blaženstvím,

to pravda jesti – znám však příčinu.

Ty vládneš zemí velkou, bohatou,

tvé žezlo sahá k moři rudému,

a země Idumejská jesti tvou,

a města Galilejská slouží ti,

a Bálat též i Tadmor na poušti,

les palmový kde kvete jako ráj!

Tvé velké lodi v Aziongaber

se kolíbají na azuru vod

jak stádo sněhobílých labutí,

jež přilétlo ze zemí báječných,

by skvosty jejich sypalo ti v klín!

Na stolci Israelském sedíš tak

ve slávě nevídané na zemi,

a oslněn tvou září hrne se

lid, aby spatřil tvář tvou vznešenou.

Však, králi, kdyby přišel mocnější

a samozvaně překotil tvůj trůn,

tak že bys bloudil oloupen a chud?

Pak kdybys skrýval v lesích, v pustinách

svou hlavu, v slujích, jako plachá zvěř,

a kdyby neštvali tě od sebe

jak provinilce, jako proklatce,

že osměluješ, bídný, blížit se

ku prahu těch, jichž úděl štěstí jest –

pak věřila bych teprv v lásky zdroj,

jenž temení ze srdce národa,

a nejšťastnějším bych tě nazvala

i přes osudu zlého velkou tíž.“

Ta slova králi mraky stahují

na čelo jasné, avšak pomlčí

a úcta k hosti tlumí nevoli,

jež ze srdce se déře na rty již,

kde úsměv dlí, jejž srdce necítí.

A mlčky jedou dále večerem

pod stínem révonosných pahorků,

kol vánkem šeptajících terebinth

a stříbrolistých oliv vonících,

až zastaví se pádný slonů krok

u šedé zdi z balvanů velikých.

Ta agávou a trpkou aloí

jest zarostlá a tvoří pevný val,

by škůdce nevešel ni divá zvěř

v tu nejvzácnější krále vinici;

a věž tam stojí, vznášející se

nad vrcholky šumících sykomor.

V ní strážci najatí se střídají

a pozorují s oken vysokých,

co děje se po celém prostoru,

a střeží ji jak zřítelnici svou.

Tam nyní sestoupivše se slonů

se béře pěšky král a jeho hosť

u společnosti svého komonstva.

Na místě tom, jak odlesk Edénu,

jak věčně krásný úsměv, půvab dlel;

jak cedry rostly vinné kmeny tam,

jak chodby klenuly se vysoko,

jak sloupořady pyšných paláců,

a libé stíny spočívaly v nich,

a zelenavý soumrak bydlil tam,

v jehožto chlad jak hvězdy svítily

ty jantarové hrozny, ronící

déšť sladkovonný medné rosy své;

a vánek libý šeptal révami

a přinášel jim vláhu z potoků,

jež stříbrnými tekly žilami

ze slují skal a hřmotně padaly

ku patě slunných, vzdušných pahorků.

Těch listošeptných chodeb na konci

ve slávě rudé právě zmíral den

a házel plnou hrstí zlato své

na klenby rév, a žlutý, žhavý jas

do šera vnikal listím jako déšť.

Král Šalomón s královnou ze Sáby

ven spěchali teď v širou zahradu,

by viděli, jak slunce zapadá.

Teď noří v páry se a zachází

jak rudá jiskra v šedém popeli.

A obloha zaplane purpurem,

pak ale náhle zhasne žhavá ruď

a temné modro kryje nebesa,

a velké stíny na zem padají

a tma zavládne širou krajinou.

Však vláda její dlouhá nebyla:

neb nové světlo vzchází z propastí

a šíří se, a výš se nese, výš:

to plavá luna vstoupá na obzor.

V tom zazní křivých rohů divný zvuk

a z nedalekých pahorků zní zpěv:

„Ó Levano, Astaroth, bohyně!

Ty nebes královno, buď vítána!

Ty tiše po obloze plující,

buď milostivá, slavná bohyně!

My k tobě ruce svoje vznášíme,

a tváře naše obráceny jsou

tam k městu Tyru, tvůj kde stojí chrám!

Jak nyní pluješ modrým étherem,

tak po zemských jsi nivách kráčela,

a jako dívka zastaví se snad

u prostřed květnatého palouku,

by utrhla pro milce svého květ –

tak sáhla’s, velemocná bohyně,

po hvězdě jasné, s nebes stržené,

a věnovala’s městu Tyru ji!

Jak šumící se moře touhou dme

po tobě, ó bohyně velebná,

tak srdce naše sladce chvěje se

při pohledu na jasnou tvoji tvář!

Buď vítána, Levano, Astaroth!“

Na blízkých horách pěly ženy tak,

jež jako hejno plachých holubic

pod perutí se shromáždily tam

té tiché, snivé noci, slavíce

po zvyku starém jasnou bohyni,

již Jehova byl z země vypudil...

Královna ze Sáby se zamyslí

a takto mluví Šalomónovi:

„Ó, ze všech darů, jimiž bohové

nás obdařili, nejvíc vážím si

já daru zpěvu; duše bez něho

jen sirá poušť, bez vláhy květina!“

A král ji na to vezme za ruku

a vede mlčky hosta k studánce,

jež okem jasným hledí na lunu

a tichou hrou svých bublajících vln

kmen vinný potěšuje, v samotě

jenž vyrost’ tam jak palma mladistvá,

a tato slova ze rtů plynou mu:

„Jak tobě jest mi milý zpěvu dar,

ó královno, a proto slov mých slyš,

a věz, proč přived’ jsem tě k révě sem,

jež stojí zde jak palma mohutná

a zlatých hroznů nese břemeno.

Já zahradou kdys bloudil zadumán

a sed’ u kraje toho zřídla zde

do trávy květnaté, a duch můj vzlet’

do výšin nedostupných člověku

leč na peruti zpěvů velmocných,

jež David král, můj otec, zanechal

na věky lidu svému k útěše,

a jimiž skvěle zapsal jméno své

do nehynoucí lidstva paměti.

Tu ozval se v mém srdci tajný hlas,

já zatesknil, že přáno není mi

též zpívat, jako zpíval otec můj.

Vždyť zřejmě cítil v duši jiskru jsem,

jež vyšlehnout si přála v plameny,

tu nebedajnou jiskru nadšení,

jež jako bůh zná utvořit si svět!

A přece neuspěl jsem probudit

tu sílu bohem danou ze spánku!

A smutkem svým a bolem unaven

jsem do trávy svou hlavu ponořil

a ronil slzy touhy v studánku,

a padl posléz v těžkou dřímotu...

Tu zjevil se mi boha velký stín;

jak černý mrak se vznášel nad zemí,

a vichřice z něj hučela a hrom,

a „Šalomóne!“ zvolal velký hlas.

„Zde, pane, rab tvůj!“ odpověděl jsem.

a boha hlas zněl zase z mrákavy:

„Já milostným chci býti tobě dnes,

tvé vzdechy dostoupily před můj trůn;

buď ukojena žízeň duše tvé!“

Já probudil se, hle, a přede mnou

stál jinoch krásný a podával mně

cos jako ratolest; já nechápal;

a jinoch s úsměvem pak zasadil

ji vedle studánky a zmizel zas.

Hned vyrost’ z ratolesti silný prut

a z prutu tento vzácný vinný keř,

a zlaté hrozny ihned kynuly,

jak teď je vidíš v světle měsíčném.

Já neváhal, já smělou rukou vzal

to divem vzniklé vonné ovoce,

a šťávou jeho ovlažil svůj ret.

Krev v burném reji zakypěla hned

a mocný myšlenek jsem cítil proud,

jak ze srdce mi stoupal do mozku

a rtoma letěl v širý boží svět,

já zazpíval, jak píseň pěje pták,

jak slavík v lese, skřivan na luzích,

a vytrženě naslouchal můj lid,

a píseň písní nazývají teď,

co tenkrát pěl jsem z vroucí duše své.

Ó královno, můj karbunkul tě děsil,

ty v lásku mého lidu nevěříš,

však nyní přiznej, daru většího

než toho, jejž bůh vlastní rukou dal,

že v světě není šíroširokém!

Ty sama znej však nadšenosti proud,

jenž duší bouří smrtelníkovou,

když jeho rty to sladké víno vlaží,

to víno, temenící z Edénu!“

Kýv’ Šalomón, a pohár podali,

ten řezán byl z jednoho rubínu

a sršel rudé jiskry do noci

a blýskal se jak žhavý meteór.

Teď mocným vzmachem ruky Šalomón

v číš rdícího se vína jasný proud

lil z kouzelných těch hroznů zářících

a podal královně. Ta přijala,

však vykřikla a odvrátila tvář,

neb v poháru ne víno rdí se víc,

jen hořká žluč se černá v rubínu!...

„Ó Adonaj’!“ tak zvolá Šalomón,

„ty snižuješ mne v očích hostě dnes!

Proč hněv tvůj drtí mne? Co spáchal jsem?

Já zbožně zlatý dům ti vystavěl,

tak slavný jako žádný na zemi,

a dým se nese žertev zápalných

co den k tvé poctě vzhůru k nebesům,

krev skotů nejtučnějších lije se

do nádob zlatých, tobě na počest,

a zpěv a hudba hlásá slávu tvou

po celý den do úhlů světa čtyř!

A přece sluhy nedbáš, bože můj,

a hanbíš jej před světem veškerým?“

Tak zvolal s bolestí a odhodil

do temna noci rubínovou číš,

že o tvrdost se skály rozpukla;

pak zakryl tvář do svého pláště řas,

do hlubokého smutku pohroužen.

Dav dvořenínů zbledlých hleděl něm

a útrpně si vzdychla královna,

a úžas jímal srdce každého,

a zahradou se ticho šířilo,

jen vánkem noci někdy rušené.

Tu rázem zjasnila se dvojnásob

ta lunná noc a stařec podivný,

jak přízrak bledý, s vousem zcuchaným

a okem temným, žhavým, jiskřícím,

se zjevil náhle jako divný sen,

a chmurná jeho tvář se obrátila

ku králi, jež takto pokáral:

„Ty bohu svému, smělče, vytýkáš?

Jest bůh tvůj milostnicí prodajnou,

jež neustálým splácí úsměvem

ti perly tvé a drahé kameny?

Co Hospodinu chrám – co zlatý dům?

Co zpěvy mu a sláva u lidí?

Jen žlutý prach a prázdný hlahol jen!

Ty boha neznáš, klaníš modlám se,

jež sám si tvoříš ze svých myšlének,

jak jiní ze dřeva neb kamene!

Ty tážeš se, jakou že vinu máš?

Ty, pošetilče s bohem účtuješ?

Ty divíš se, proč šťáva hroznů tvých

se proměňuje z vína v hořkou žluč?

Nuž, naslouchej a hned zvíš příčinu!

Zde v Judských horách, nocí hledících

tak velebně sem v tuto zahradu,

u tichých vod na pastvě zelené

bez bázně páslo dítě rozmilé

své stádo koz a bílých beránků.

Ty v pýše své, ó králi přeslavný,

mníš, vyvolencem boha že snad jsi!

Však mýlíš se! To srdce dítěte, –

to prosté, malé srdce dítěte,

to hledící jak tichá květina

na boží svět jen s věčným úsměvem,

a milující bez rozdílu vše:

své bílé kůzle jako bratry své,

a malé ptáče jako anděla –

to malé srdce tisíckrát je blíž

a přístupnější bohu svatému,

než ty a vyhlášená moudrost tvá!

To dítě tedy, malý pastýř z hor,

se včera dolů bralo k matce své

do chatky ležící na Kidronu.

Den parný byl, je vedro tížilo,

a chlad hledaly nožky znavené

a odpočinek krátký pod stromem,

a malá ústa práhla po vláze.

Tu zhlídne dítě zde tvůj vinohrad

a plných hroznů krása kyne mu

přes hradby šedé z mocných balvanů,

Zeď vysoká se zdá být dítěti,

v tom přelítne ji pták a chutě hned

do hroznů dá se, zdálo se, že tak

zve do vinice svého druha z hor.

Tu zasměje se prosté pachole:

„Co ty dokážeš, ptáče, svedu též!“

a perle svého smíchu sypajíc

jak druhé ptáče hbitě šine se

to dítě vzhůru a usedne pak

ku společnému kvasu s ptáčetem.

Však sotva dotekl se jeho ret

té svěží vláhy hroznů purpurných,

tu radost jeho kazí hrubý hlas:

„Toť krále Šalomóna vinice!

Co pášeš zde, ty dítě bezbožné?

Za drzý zločin svůj měj tento trest!“

Tak tvoji, králi, strážci zvolali,

a vzduchem prut zašvihne jako had,

po smíchu je a tekou slzy teď,

ty na zelené révy padají –

nuž, tážeš se, proč žlučí víno tvé?

Před trůnem božím anděl vznáší se,

ten v ruce třímá váhu obrovskou,

jí vážil zlato, drahokamy, vše,

co bohu za oběť jsi, králi, dal:

tu tekly slzy toho dítěte

a měnily se v moře, v potopu,

a padaly na váhu odplaty

a zvážily tvé zlato a tvůj chrám!“...

Tak promluvil ten stařec tajemný,

pak králi hlavou kyne vznešeně,

a odchází a zmizí v temnotě...