Co srdce cítí...

Co srdce cítí, vždycky jest

jen jeho věno vlastní,

dnes můž’ to dotýkat se hvězd

ve nesmrtelné básni,

můž’ v křeči to být zoufalé

jen v letu vysloveno,

vždy v změně času nestálé

to vlastní jeho věno.

Co srdce cítí, démantem

jest v hloubku jeho vryto,

ať třeba je to plachým snem,

nestojí za varyto,

ať třeba je to vzlyk a mžik

pro tebe dítě, ženo!

Co jednou cítí, za vše dík,

to pouze jeho věno.

Co srdce cítí, neumře,

to věčně dál v něm živé,

dál burácí a dál to vře

ve vzdoru, v písni tklivé.

Ba naposled jsi tím jen žil,

co srdcem procítěno;

zdá malý se ti tento cíl?

Leč ten jen tvé jest věno!