Co srdce Tvé stichlo...

Co srdce Tvé stichlo, Bůh to suď,

mé k rozpuknutí buší,

o, že jsem nemoh v Tvoji hruď

vdechnouti vlastní duši;

o, že jsem nemoh na pospěch

v očka dát vlastní zory,

za vlastních ňader ztajený vzdech

zaměnit’ dech Tvůj chorý.

Ach, Tebou i já jsem mrtvolou,

co kolem všecko zvadlo,

rád nyní skloním hlavu svou

osudu pod stinadlo;

což mě tu váže? Dost těch ztrát,

nad hlavou hrob se mi vejší,

jediné dítě zříti umírat

to smrť je nejkrutější!