Co, srpe přibledlý, jsi přišel žíti?

Co, srpe přibledlý, jsi přišel žíti?

Zem zmořena je, zubožena zcela,

již proměnila zimy krutá střela

v bob svraštělý poslední chudé kvítí.

I matné světlo tvé nadarmo svítí,

as proto jen, by mlha v něm se chvěla,

neb člověk – slova má ti pravdu děla –

zná bez tebe se dobře obejíti.

Snad ještě mladé srdce k tobě vzhledne,

když neklidem a nepokojem šílí,

a žaluje ti bojů těžkých bídu;

snad srdce staré též se k tobě zvedne,

když ostny palčivé je opustily,

a žaluje ti prázdnou hluchost klidu.