CO TEĎ?

Poslední výstřel rozlehl se hluše,

a voják odstoup. Čilí diplomati

mír ujednali. Národové stojí

nad chaosem a spoustou, jako lidé,

jimž vyhořela ves a zoufají si,

že všechny zásoby v plen padly ohni,

že není peřin, nábytku a peněz,

že zima táhne, není kde skrýt hlavy

a kdo as ten byl, zločinnou jenž rukou

založil požár. Mudrcové radí

i znalci národního hospodářství

to, ono. Prou se ostře mezi sebou.

A národové čekají a trpí.

Pár chytrých šibalů se chytlo bídy

jak obchodního artiklu – neb dá se

i bídou obchodovat – mnou si ruce

a přejí si, by dlouho trval čas ten;

kdy hausse a baisse se staly hlasateli

pěkného počasí. A politici

na schůzích straníků se rozohňují

a žurnály všech barev soptí, bouří

a klnou válce. Spousty memoárů

těch, kteří při tom byli, povýšeně

svou byvší předvídavost akcentují

a prsním tonem odsuzují přísně

přežitek zaniklého středověku.

A ti, kdož píší dějiny dnů našich,

dí slavně k potěše všech postižených,

že tato válka poslední je válkou,

již lidstvo zažilo. Zatím doutná

tu, onde oheň ještě pod popelem,

jak zlaté jazyky to prohlašují,

jež brzy tu a brzy tam se kmitnou

z pod trosek ohořelých. Zatím pálí

tu onde horká žízeň lidské duše,

dny čítají se, kalkulují roky,

a pušky schraňují se, kulomety,

ponorky, děla, aviony, plyny

pro svatou chvíli odvety a pomsty.

Neb válka nevymírá. Každá nechá,

když skončí svoje žití, malou dcerku –

ta rychle roste v kulturních snech lidstva,

až jednoho dne kdos ji vtiskne v ruce

meč s pochodní a do světa ji vyšle

za řevu národů a hudeb hřmění,

by prováděla po okrsku země

žeň krvavou. Snad potřebna je světu,

jak bouřky letním dnům. V nich vybíjí se

úmorná trýzeň zžhaveného vzduchu,

žár dusivý se zchladí, prach se smyjí –

a blesk že zapálí a kroupy sbijí

úrodu kraje – toť už úděl bouřek.