Co to?

Co to? Já nerozumím. Chlad? Proč náhle chlad?

Což sladký zrak Tvůj umí lháť? To lží zvu rád.

Spíš byl bych řekl, klamný že jest úsměv hvězd –

však Ty? Ó nedej říci, že to pravda jest!

Což nesetkají se už zraky naše víc?

Kdo radil Ti to, rci? Kdo chlad Ti vdechl v líc?

Kdo oloupiti chce mne o ten půvab, pel,

jenž hlavu Tvou mně kouzlem čistým obestřel?

A najednou jsou zraky Vás všech studení,

já marně hledám ve Tvém líci zardění

jak dřív, kdy nebe otvírala’s v očích svých,

v těch očích plných dum a tužeb jiskřivých – –

Ó divé bolesti vše, mořem hukotným

se vyplačte, neb udušen jest, zastaven

proud vroucí lásky v srdci mém – snem mrákotným

já klesám opojen, můj duch jest unaven.