CO V NEBE PATŘÍ

Kdys dávno bloudila jsem letním žhavým sadem,

v potoku slzy proudily, a v stromech hořel sen,

sen o životě vítězném. Ó, často ve hrob kladem’,

co v nebe patří. Bylo tak i v onen teskný den.

Vše bolelo mne: slunce nenáviděné

a květy, stromy s pavučinami

mých vidin, tiché cesty v radost spojené

a stíny, rozptýlené velikými touhami.

Mým žalem byty ovinuty cesty cest,

jak nenávratně ztracené

do končin oblakův a hvězd.

Ó, často ve hrob kladem’,

co v nebe patří. Bloudila jsem smutným sadem,

jak nemohoucí dál svá křídla nést,

jak touha zastavená,

jak píseň ukončená...

A zase vše se vzkřísilo a zvedlo

jak cypřiš nad hrobem, a v nový zázrak předlo

můj život k sférám oblakův a hvězd...

Zoufalství – Naděje – dva dobrodružní bratři

podivných rozdílův, a přece možných svazků,

bez cíle k cíli v tempu věčně mladém –

proniknou nesmrtelnou lásku...

Ó, často ve hrob kladem’,

co při západu – velký obzor spatří,

co zvítězí a strašně oblaží,

co k životu a štěstí předurčeno jest,

co všecka utrpení okamžikem vyváží – –

co v nebe patří.