Co v světě tom je za krásu?

Co v světě tom je za krásu?

Ty pestré davy lidu,

jichž tváře bledé, zedrané,

v jichž oku zřít jen bídu?

Co v světě tom je za krásu?

Ta pestrá havěď v hříchu,

ta líc, co chlípnou rozkoší

v rouhavém tuhne smíchu?

Co v světě tom je za krásu?

Ten přepych velkých pánů,

již zvukem zlata v hýření

odzvání ctnosti hranu?

A děsí se, že lid, jenž jim

svou krví lůžko zdobí

a zlata kupí poklady,

je nahou bídou zlobí?

Ach, kdybych neměl svatyni

z ryzého v srdci zlata,

v ní tebe, matko ztýraná,

co’s bolestí svou svata,

a kdybych nebyl v svatyni

kněz, matko, lásky tvojí

a knězem lásky k lidem těm,

co po pás v slzách stojí:

To zatratil bych život svůj

a klnul mu, že vinou,

a hynul v hříchu, zoufání,

jak steří jiní hynou!