Co vábivých se rtů už slyšel jsem hlasů,

Co vábivých se rtů už slyšel jsem hlasů,

nebeskou toninou šepoty, zpěvy,

kolik mě kouzlilo očí, kolik zpoutalo vlasů,

kolikrát ruka se vinula kol čárné děvy,

kolikrát lásku jsem pil z poháru času,

kolikrát, to srdce sotva tuší,

šplhal jsem zdola, kde leden,

se snivým okem v modravý eden,

za hvězdou vůdčí, andělskou duší,

po žebříku zlatitých nití a zámků

nahoru v říši krásy a blaha

polapit spanilou Marijánku

rejdící na bujném kolotoči – –

Jen když jsem tělo zřel, ňadra nahá,

pliv jsem a odešel zakryv si oči.