Co velkého kdy člověk vykonal...

Co velkého kdy člověk vykonal,

já pro tebe bych činit chtěla,

a kdyby – všecko zlý mi osud vzal,

sil v lásce své bych dosti měla,

pot horký by mi rosou nebes byl,

když pro tebe mi s čela by se lil.

Trn zabodený v nohy skrání mých

by dotýkal se růže vůní,

ty kdybys trhal rudé květy z nich,

a leknín rost’ by z žalů tůní,

když lahodil by tobě jeho chlad,

já chtěla bych ti – všecko v žití dát.

A zatím stojím, vidím štěstí svit,

jak v srdci krvavě se láme: – –

já bez těch činů musím odejít. – –

To štěstí jakés, – my v ně víru máme

pro naši lásku, ale naděje – –

jsou nekonečné k němu šlepěje.