Co víc?

To temně hnědé zlato vlasů,

ty oči plny hvězdných jasů,

ten hluboký alt hlasu;

ten dlouhých prstů útvar bílý,

šíj, která lilií se chýlí,

ten vzdušný kročej víly;

ta ňadra tichá spjata těsně,

ten pohled, vlídný pozdrav Vesně,

ten smích zvonící plesně:

Já věru nevím, co to bylo,

co gracií se na mne lilo,

co tak mne okouzlilo?

Zda v sobě každá vnada tichá,

zda celek, v němž se každá smíchá,

tím božským kouzlem dýchá?

Já listy zřel, květ v lesku pláti

a já se musel na plod ptáti;

blah, komu bude zráti!

Však blažší, pouze komu svítí,

kdo s čistou myslí může jíti

kol takového kvítí!