CO VLASTNĚ ZMŮŽEM?

Co vlastně zmůžem? – Jak to málo, málo!

A byť to naši krev i pot náš stálo,

zde náhle zeď se před očima týčí.

Ty proti ní si rozraz lebku třeba,

co zmůžeš sám, jenž o kus rveš se chleba,

měj tura třeba sval i šíji býčí!

Ach, něco zmoci! Žilo by se lehce! –

Ty stokrát chtěj a chtěj, však osud nechce,

má v nohách olovo, jak slepec kráčí.

Vstaň proti němu, stokrát couvneš zpátky,

co titánský tvůj vzdor, co dětské hádky,

než zmlkneš znaven v křeči nebo v pláči.

Vsled slabí jsme, to zchvátí nás a zdrtí;

chcem Vesnu, Mládí – – plazíme se k Smrti.

Proč, Sílo božská, prcháš v chvíli skutků?

Jdem jako trapisti tak, v dumě tmavé,

jen bratr bratru sotva šeptne „Ave!“

jdem, aniž víme, v novou s žitím půtku.

Nic děsná hradba, o kterou se lámem.

Nic děsná maska, kterou se jen klamem.

Nic konec všeho v sled před námi vstává.

V Nic posled skanem, jehož nechápeme,

za čím jsme vyšli, za čím vlastně jdeme,

Nic černým křídlem svým nad námi mává...