CO VYPRÁVĚLA BOROVICE, KDYŽ HOŘELA V KAMNECH.

V krásném údolí jsem rostla,

já zádumčivá borovice.

A vůni pryskyřice vydychovala jsem z jehličí

za jarních nocí, když bledý měsíc ve výšinách plul

a v oblacích se stíny honily.

V mých větvích spala hejna krkavců

a pode mnou si hajný usedal,

když chodil na čekání s mladou svojí ženou.

Já viděla jich štěstí nejčistší

a záviděla jsem jim.

Já vyprávěla v noci měsíci

a větrům jsem tu zvěst o lidské lásce šeptala,

i sousedům svým v údolí jsem povídala

o blaženosti pozemského milování.

Já zřela v dobách říjnových

na louce stáda jelenů a laní,

já poslouchala jejich hlasy tajemné,

sov houkání a hmyzu bzučení.

Já živila jsem šťavou svou

nesčetné roje komárů a roje roháčů.

V svých žilách rozprasklých

jsem pořádala hostiny za paren srpnových,

a šťavou mou se opíjeli oni v orgiích.

Však na podzim,

když listí zesmutnělých břízek padalo

a duby rezavěly v listopadu,

já také vždycky cítila,

jak mdloba na mě doléhá.

A v dobách těch,

kdy větry přihnaly se ostré v skřeku vran a sojek chřástavých,

jsem v polosnu jen slýchala

tetřevích křídel šumot hedvábný.

A potom cosi sevřelo mě v náručí,

cos stisklo mě a zchvátilo.

Já necítila již,

co na mě doléhá,

neb do snu dlouhého jsem upadla

a neprocitla dřív,

až na jaře.

Vím,

v prvním zívání chlad táhl přes ruce i nohy mé,

však temeno mé, skleslá koruna, chlad cítilo

a cos jak tíži zlou.

Poslední sníh se bělal v mojich vlasech ostnatých,

však lísky na stráních již měly pupence.

A celý kraj již nějak mladě vypadal,

oblohou táhlo cos jak nové tušení,

a modrá světla zažíhala se

v poledních chvílích nad lesy

v otvorech bílých oblaků.

A pak jsem vždycky zase začla žít.

Mí vrátili se z jihu zpěváčkové,

švitoříce zvěsti z daleka.

Já vyptávala se jich na cizinské kraje,

však oni povědět mi nechtěli,

co v slunných dálkách viděli.

Mé zvědavosti se jen vysmívali, čtveráci.

Však ve snách svojich milostných,

když na vajíčkách v máji dřímali,

zobáčky k sobě skloněni,

přec ze sna povídali zvěsti tajemné o cizích krajích.

V tmách hroužila se často naše druž

a déšť se drobný v nocích z mračen linul do vzpomínek ptačích,

jimž naslouchala jsem jak hudbě vzdálené

i ze sna.

Ó jak jsem často bolně toužila

do oněch krajů čarovných!

Však touha má mé větve hnala k strmým oblakům

a snaha má, odtrhnouti se rodné od hroudy,

mi k tomu jenom pomohla,

že vyrostla jsem do výše,

severním větrům dána na pospas.

Já z koše svého strážného,

kde jestřábi se uhnízdili naposled,

jsem přehlížela revír náš

a hlídač výr tu radíval se za večerů voňavých a toužebných

s jestřáby, kam v noci podniknouti novou výpravu...

Tak plynul život můj

a jednou v zimě třeskuté jsem usnula

a náhle surovými probuzena ranami,

jsem bolest ucítila v těle svém

a procitla...

Však na krátký jen okamžik;

neb ve chvíli jsem náhle omdlela,

ztratila vědomí a umřela.

Teď v kamnech tvojich k novému se křísím životu.

Já cítím,

celým tělem mým jak týž žár prochází,

jak v parnech srpnových,

když slunce pralo mojich do větví,

a pryskyřice po nich stékala

jak potu krůpěje

z čel ženců na polích.

Já v částech svých sen slunný prožívám

a někde v prostoru

zas hmatám všechněch větví svojich

košatou celistvost.

Já znovu ožívám,

můj princi milený.

V sršení jisker růžových

můj život znovu plá.

A dech můj stoupá vzhůru k oblakům

a hymnu zpívá radostnou,

neb opojena jest má bytost

osvobozením.

Než ještě vzlétnu k strmým oblakům

a větrům padnu v plen,

zde na chvíli se pozdržím

a tebe zceluji svým teplem etherným,

jak dívka mladistvá se k prsům tvojim přitisknu

a tebe políbím, ó vysvoboditeli můj!

Však potom odlétnu tam k oblakům,

tam do výšky, po které vždycky jsem se vzpínala,

– ó blaho mé, ó štěstí mé,

má přání odvážná, sny moje daleké –

vše, princi můj, se nyní vyplní...

Do krajin vzdálených,

kde palma rozkládá své vějíře

a lev řve v hustých džunglích,

mne větry, moji orlové,

teď zanesou,

mne, která jsem, ztrnulý dříve strom,

teď plyhý kouř,

jenž pouť vykoná dalekou.

Ó nebesa, ó země má, ó princi můj,

má radosti,

má touha odvážná se vyplní!

Až vypučím kdys z rákosí

a křídla svá nad bahna rozepnu

do hřímavého horka rovníku,

stín můj rád tygr vyhledá

a nasycen pode mnou ulehne,

by spočinul mých u nohou.

A za nocí když měsíc zas

vypluje bílé na lodi,

já v tůních horkých pralesů dech zatajím

a větve skloním své,

až stádo šedých slonů na mýtinu přidupe,

slyšeno dříve temným duněním jich kopyt hromových,

jímž zem se otřásá...

Ó princi můj, já líbám tě, však cesta daleká!