Co vzduchem chví se.

Cos vzduchem chví se... Jen to uhádnout,

jak vyproštění by to ze všech pout,

jak básníkova první šťastná oda,

jak ve všem souzvuk, lahoda a shoda.

Cos vzduchem chví se... V nitru hluboce

to cítím – jsou to lidstva vánoce?

Jak rád bych uvěřil to – krb můj dýchá

a venku meluzina tiše vzdychá.

Jdou nocí andělé... ó, zřím jich sled,

tam hvězdy spád k chaloupce v sněhu slet’,

jednomu děcku smutno na kolébce...

Jak svítí měsíc hedvábně a hebce!

Cos vzduchem chví se... V okně tkadlec mráz

své divy jižních krajů stkává zas,

zřím v palem vějíře a v kapraď jíní,

zřím v krb a hlavou snové táhnou líní.

Znám všecky je. V mou mladost plály kdys...

Ó, hrdých dómů architrav i vlys!

Ó, pyšné sloupy – dnes chatrné zlomky...

ó, zámky větrné! – Dnes z karet domky!

A přece, přece něco zbylo tu,

co svědectvím jest lásky k životu,

co vzduchem chví se, dál se bude chvěti...

Rty modlitbou se třesou po paměti.