CO VZKLÍČILO...

Co vzklíčilo, kvést chtělo, k plodům zrát,

to osud zlý jak bouře náhlá drtí,

a lidské životy jak obilí

zřím vzrůstati a zrát jen pro srp smrti.

A nezří zrak tvůj za tmy závoje,

vše mění se a pozvolna svět stárne,

co zatím po věky a znovu zas

své žití člověk vleče marné, marné.

Jak jitra v slunci touhy jeho planou,

a hasnou v tmách, jak slzy hvězdy kanou,

v jich ticho hrobové a jejich děs.

Jak vichr lkát bys pustou slyšel plání,

tmy černější jsou, rostou bez ustání,

a není, kdo by světlo ve tmy vnes’.