CO ZA PĚT MINUT PROLETÍ DUŠÍ

A zas ta oblaka! Sny letních nebes

se zdají viset nad bílými domy

a přece plovou - u moře jsem sedal

a víc než vodní pláně vábila mě

ta oblaka – už Baudelaire – ano – řek to

v té básni v prose. Zdálo se mi dneska,

že stojím kdesi na vypjatém chlumu –

že blízko dole listnaté jsou lesy –

a stromy rudé jsou a žluté – podzim –

a já jsem věděl, že jest ještě červen

a bolest kousla mě: Jak? Podzim? Podzim?

Kdo připravil mě o to moje leto?

Vtom procit jsem – a srdce moje bilo

jak ptáčkovo, když svíráme jej v dlani. –

Ty hodiny – ty u mne i ty vedle

i budík v kuchyni – jdou jaksi spěšně,

jak o závod se všechny předbíhají –

i dny konečně jaksi rychlej běží

i měsíce i roky – všecko kvapněj

než jindy bylo – tenkrát: dny jak moře –

co bylo času, nežli přišel večer –

a roky táhly se jak invalidi –

snad přidává tak do kroku si Život,

když k cíli – Umřel tedy zase básník

hned šmoci psali elegické vzdechy,

řad superlativů zas oprášili

a postavili je do záře slunce –

a potměšilé kavárenské klepy

i ledabylá lhostejnost si berou

věčnostní talár – zjistí nebožtíku

vděk národa a nesmrtelnost svěží –

nic platno – smutně směšné jsou ty Čechy

a sudbě své v nich nemůž ujít nikdo –

den po pohřbu se uveřejní řeči –

a výčet osob, které byly při tom –

pak ticho o mrtvém – a žíti budou

dne radosti – bar – film – a pražské vtipy –

a nakladatel jak princ Hamlet kdysi

nad makulaturou dál dumat bude –

jak napsal jsem už – – V záři slunce vlní

se žitné pole – šedým stříbrem hrají

ty těžké sem tam klátící se klasy –

z nich chrpy vyhlednou a schovají se. –

Mez voní douškou – vršek tamhle stojí

a směje se svou bujnou svěží travou –

a břízka na něm – potřásá si listy –

kde viděl jsem to – ano, na Těšínsku –

a chtělo by se zas ten obraz vidět

a člověk by chtěl za ten obraz platit

dny – měsíci i – nejistého žití –

Jít po mezi a hladit ony klasy –

Co za radost má v očích ze života

to malé třínedělní hravé kotě –

i dítě – vlastně má ji každé mládí

i prvá tráva, prvá zeleň listů –

ty, člověče, měl bys dát ze stavení

zrcadla všechna – vždyť ty sporé vlasy

se dají česat také po paměti. –

Den co den tady haldy čerstvých novin

a člověk, zvyklostní tvor, sedne vážně

a čte a čte – a ví, že byly týdny

i celé měsíce, kdy v cizích městech

se novin nedotk – nevěděl, zda pátek

či úterý je – bylo mu tak dobře –

Tak přijde ten a onen – vzdychá, teskní,

že zle je u nás – žravost bezohledná

a podlost duší – nestud jedněch tady

a lhostejnost a omrzelost onde –

stav zoufalý. – A já když vám to řekl

poctivým veršem duše zbolestnělé,

vy třepajíce nemoudrou svou hlavou

jste mínili, že jsem jen černovidec,

že právem arci, neboť raněn byl jsem

prý osobně – eh, vizte, hlupáčkové

a slepýši – i vám teď světlo vzchází

a děsíte se, že je siné, hrozné –

Zas první švestky – příroda máť stará

se o tvůj jazyk, koruno všech tvorů –

ten strom, tu švestku vidím – nenápadná

a sporá, jako matka venkovanka –

a tyhle švestky – v nich jsou děti její –

plod květů lásky – jádra, z nichž by vzrostly

stromečky jednou – jak se postarala

máť venkovanka o ta zrnka svoje,

až do světa je nutno poslat bude:

je zahalila skořicovým trikem

do tuhé pecky zavřela ta tílka

a sladkým masem obalila pecku,

a modrou koží pokryla pak celek,

až dítě odejde a padne k zemi

a pecka roztrhne se, by to jádro –

ve hlíně země jíst a sílit mohlo

krmičkou sladkou. – Člověk přišel, orval,

– neb mínil, že mu příroda hod strojí –

co orvat mohl – máť strom nemá zbraně,

ba, sotva steskem zašumět si může –

a tak je rok co rok a celý život –

tak dávaly i matky venkovanky

své syny za vojáky císařovi

a dílně dějin – Jistí se nám všude,

že válek nebude – bláh ten, kdo věří –

snad krvavých ne – jenže pochybuji,

vždyť člověk dravec je i stát je dravcem

a žijí z vraždění – a stane-li se

div úžasný, že do museí dají

děl, pušek, granátů a bodel spousty –

pak válčit měšci bude se a hladem,

podkopy valut, hospodářskou fintou –

a bědní dějepisci budou musit

se učit modernímu psaní dějin –

Hle, moucha – zlobila mě, ohnal jsem se

a malý letoun pad mi mrtev na stůl –

sklem zvětšujícím dívám teď se na ni –

oh, jaký zázrak – jaký stroj to jemný,

jak sestavený – a ji člověk zničí,

že rušila ho dotěrností svojí –

a ona snad jen družně zatoužila –

tvor s tvorem se tak trochu poznakomit –

jak říká Rus – Já děl: Vy říkáte to –

nic víc, jen: říkáte to – když mi teskně

– ty slzy v hlasu jejím stále slyším –

kdys vyprávěla, kterak má mě ráda –

Vy říkáte to – nevěřil jsem slovu –

neb víru mi už z duše vytrhaly

(i vytrhali) s kořeny. Tož pouze:

Vy říkáte to – ona šla – ten pohled –

poslední pohled její bude asi

to poslední, co jistě vidět budu

v poslední chvíli svojí – Bozi, moci umřít

tak bez rozruchu, svědků, novin, lidí –

jak vyvrácený strom kdes v hloubi lesa –

jak moucha v letu maně uhozená –

jak poslední ton večerního zvonu –

ten ton, jenž v červeň západu se lije

nad naším Labem – –